V českém jazyce je etymologie slova nemoc obzvlášť křišťálově průzračná – je to ne-moc, v nejširším slova smyslu (např. německé krank je od stejného kořene jako sloveso kränken, urazit, potupit, bolestně se dotknout slovem). V evropském novověku nemoc funguje jako jakýsi generální pardon, exkulpace, stav, který budí útrpnost a sympatii, či alespoň absenci mravního pohoršení. Nemoc na rozdíl třeba od pouhé nechuti je suficientním a všeobecně uznávaným důvodem pro vypadnutí z pracovního procesu. Podobně jako církev za evropského středověku administrovala a organizovala spásu duší, ovládá z velmi podobných pozic medicínsko-průmyslový komplex přítomné doby spasení těl. Medicínsko-průmyslový komplex (MPK) se skládá v podstatě z lékařských fakult univerzit a dalších školicích zařízení, klinik a poliklinik, nemocenských pojišťoven a průmyslu produkujícího farmaka a medicínskou techniku.
Výraz pro zdraví je v mnoha evropských jazycích, v češtině ovšem ne, totožný s výrazem pro spásu či celistvost (něm. Heil, lat. salus). Zdraví bývá většinou zvykem chápat nejen jako nepřítomnost nemoci – z tohoto hlediska je zdravý člověk většinou jen nedbale vyšetřeným nemocným – ale i jako subjektivní pocit celistvosti, harmonie a chuti do života. Ne nadarmo C. G. Jung učil, že spása je v podstatě vědomá sebeidentita. Cíle moderní medicíny lze ovšem je stěží označit jako vědecké – vědeckými jsou právě jen, a to ještě z části, prostředky, které používá. Cíle čehokoli totiž vědecké být nemohou – potlačování nemocí je cíl jasně mimovědecký, neboť tyto jsou z hlediska vědy minimálně stejně zajímavé jako zdraví a bránění smrti za každou cenu je už cíl přímo protivědecký – máloco je statisticky tak dobře doloženo jako lidská smrtelnost ve 100,00 %. To, že smrt k lidskému údělu patří zcela neoddělitelně, naše civilizace potlačila a nepřipravuje se na ni ani sebeméně – na rozdíl třeba od předlouhých příprav na budoucí povolání, jemuž na rozdíl od kmotry Zubaté lze přece jen za určitých okolností nějak uniknout.
