Vážené čtenářky a čtenáři. Dnešní doba není poetická. Naše životy se odehrávají v prozaickém shonu a snivé bytosti v ní nemají naději na úspěch. Přesto se v mnohých z nás ukrývá básnické střevo a jsou i tací, co se ke zděšení svých rodičů i dnes rozhodnou být básníky. Několik takových osobností vám představujeme v tomto čísle Nového Prostoru. Myslíme si totiž, že stojí za to pátrat, kde se vlastně poesie v dnešním světě ukrývá a jakou na sebe bere podobu. Nikdo z nás si totiž nemůže být jist, že ji třeba kdesi v temném průjezdu nepotká nebo že ho v nestřeženém okamžiku neosloví múza. Je dobré být na podobné situace připraven a nenechat se vyvést z rovnováhy. Vždyť si stačí splést sál v oblíbeném multikině a místo akční podívané zhlédnete zfilmovaný Máchův Máj. I na takovou krizovou situaci vás Nový Prostor připraví, navíc formou která dokonale ladí s obsahem. Já se právě teď, píšíc tyto řádky, také vzpamatovávám z nečekaného střetu s poesií. Unaven redakční poradou jsem dorazil domů a zastihl své spolubydlící u hořícího krbu se třetí lahví vína. Náhle se jeden z nich zvedl a přinesl starou krabici od bot, naplněnou až po okraj celoživotním dílem. Znám toho člověka přes deset let, ale nikdy by mě nenapadlo, že píše poesii a dokonce celkem dobrou! Zbytek noci jsme strávili předčítáním vybraných kousků, vzpomínkami kdy a jak která báseň asi vznikla a jakým oblíbeným básníkem byla ovlivněna. Odhalili jsme i několik plagiátů, ale autor se neurazil a nám to zábavu nekazilo. Atmosféra byla tak strhující, že jsem začal přemýšlet, kde asi skončily moje literární pokusy. Následky oné poetické noci byly tvrdé, stálo to ale za to. Je to totiž důkaz, že poesie z našich životů nezmizela, jen se plaše skrývá pod povrchem všedních událostí a čeká na svou příležitost. Přeji vám, aby vstoupila i do vašich životů a připomněla vám zapomenuté vzněty, vzlety a pády dospívání, okouzlující dívky a prohýřené noci. Zkrátka všechno, co nutí číst a někdy i psát poesii i nás, okoralé a stresované lidi pozdních časů.
Alexandr Budka