NP č. 557 | Improvizace

Umění improvizovat je s postupující dobou, jejím zrychlováním a narůstající komplexností všeobecně
chápáno jako stále mocnější a hodnotnější komodita – jak v osobním životě, tak na trhu práce. „Naučíme
vás improvizovat a dostanete se z každé šlamastyky," slibují vám. Kurzy improvizace se těší rekordnímu
zájmu a ten, kdo dokáže nabídnout rychlé řešení složitého problému, je vzýván jako guru moderního
světa. Jenže o tom improvizace není.

Snadno bychom v době adorující flexibilitu a spontánnost mohli nabýt dojmu, že ten, kdo vládne
schopností improvizovat, musí být nutně jen člověk pohotový, aktivní a vidící vždy o krok dál.
Stejně tak s uměním improvizovat bývá nesprávně spojována i jakási vypočítavost, kličkování a neupřímnost typická pro ty, kteří potřebují mít poslední slovo. Ani o tom improvizace není.

Improvizovat může skvěle i tichý introvert, nemusíte být nutně manipulátorem učebnicových
rozměrů, abyste dokázali pohnout světem kolem sebe. Tahle schopnost, či spíše soubor vlastností
se naopak vyznačuje rozvážnou pokorou, uměním naslouchat a skoro až fatalistickou otevřeností.
Umět improvizovat není o látání děr ani překřičení toho druhého.

Dobrá improvizace věci posouvá dál harmonicky, v souladu s druhými, vychází z momentu překvapení
a třeba i krize, ale právě v tu chvíli v sobě dobrý improvizátor dokáže probudit pozorného posluchače a vnímavého moderátora věcí a dějů.

Nenadálé situace volající po funkčním řešení spíše zvládne ten, kdo se více než na rychlost soustředí
na kontext, na vizi, kdo má před sebou horizont širší než jen pár vět.

Na následujících stránkách vám nabízíme pohledy na improvizaci skrze rozmanitou společnost
zajímavých osobností. Psychoterapeutka Karin Emily nám vyprávěla o tom, jak moc schopnost
improvizovat – v tom dobrém slova smyslu – získáváme už jako děti od našich rodičů. A volně na
ni navazuje z pohledu středoškolského pedagoga Jaroslav Palas. Kolem výchovy se – kromě jiného
– točí i rozhovor s Johanou Ožvold, která namísto knih a rad o tom, jak být vyrovnanou a dokonalou
matkou, sází na improvizaci a intuici. Nechce hrát knihami předepsané role, chce být sama sebou i se
svými chybami a špatnými dny, být synovi čitelnou.

Z jiného úhlu pohledu o improvizaci vypráví Dan Přibáň. Známý cestoval se zamýšlí, jak čelit strachu
z neznámého a jak prvek náhody, či dokonce nehody posouvá naše životy tím správným směrem.
A motiv pokory se objevuje i v povídání se zakladatelkou Improligy, divadelní pedagožkou Janou
Machalíkovou, která nejen hercům radí: „Když opustíš svůj geniální promyšlený nápad a otevřeš
se něčemu jinému, překvapíš sám sebe, uleví se ti a začneš plout v proudu přítomnosti.“ V tomto
smyslu se improvizace stává ani ne tak schopností rychle řešit problém, ale spíše obecnějším návodem
na spokojený život.