NP č. 414 | Čeština v pohybu

Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Nikolaj Vasiljevič Gogol se nám v románu Mrtvé duše svěřuje, že závidí žaludek mužům středních vrstev. Nezajímají ho moskevští aristokraté, kteří zažívací problémy po snídani kaviáru léčí zvláštní pilulkou a jednou za rok jedou za ozdravným pobytem do Karlových Varů nebo na Kavkaz. Žaludek muže ze střední třídy je něco docela jiného. Tu si dá u stánku párek v rohlíku, tady zajde na čínské nudle a o pár kroků dál už nahlíží do cukrárny, zda-li nepřivezli tolik oblíbené větrníky. Jde o schopnost, kterou peníze ani tituly nedovedou vyvážit.
Jistě není náhodou, že o své závisti se Gogol zmiňuje právě ve chvíli, kdy svého hrdinu Čičikova začíná líčit jako „muže jazyka". Takový člověk vchází do společnosti a okamžitě se zaplétá do hovoru. K těm, kteří stojí výš, se pochopitelně chová s dávkou servilnosti, ale jinak se vyznačuje blazeovanou nenuceností. Sám dokáže promluvit o vývoji na finančních trzích i léčivých účincích minerálů, ale uši má především nastražené. Kam jeli známí z večírku na dovolenou? Pohádali se? S kým se tam seznámili? A neznají náhodou někoho, kdo by chtěl prodat mrtvou duši?
Gogol by nám jistě řekl, že myslet si, že dnes již na Čičikovy nenarazíme, by znamenalo nepoznat, že pouze oblékají jiný šat. V takzvané informační společnosti má „komunikace" snad ještě větší váhu než dřív, přitom otázka, zda rozhodují postoje založené na informovaných obsazích, nebo sympatie postavené na komunikativním šarmu, zůstává nedořešena. Kolik slov ještě dokážeme strávit? A kdy řečí prosvitne touha po zisku?
Kromě hlavního tématu věnovaného „jazyku" jsme pro Vás připravili další články. Ať už se jedná o rozhovor s polským emigrantem a výtvarným umělcem Krzystofem Wodiczkem (s. 20-23) nebo o obsáhlý materiál o aktuálním problému sociálního bydlení (s. 14-17), vždy zastáváme názor, že má-li dnes smysl přinášet nějaká slova, jsou to hlavně ta, která přicházejí z periferie. Nejen o sobě samých se z nich dozvíme nejvíce.

Tomáš Havlín