V hlavě mi už nějakou dobu raší návrh na nejdokonalejší systém aktivní i pasivní bezpečnosti automobilů na světě. Osobně mu říkám „popravní špička" a snad za něj někdy dostanu Nobelovu cenu míru. Systém by vypadal následovně: Veškeré bezpečnostní prvky v autě by sestávaly z masivního ocelového hrotu, který by byl upevněný na volantu a mířil řidičovi přímo na srdce. Jakmile by to řidič rozpálil tak, že by to vedlo k nehodě, narazil by se na hrot. Žádný airbag, žádný záchranný pás, jen dvacet čísel oceli do srdeční pumpy. Vycházím z dojmu, že kdyby se každý řidič za volantem klepal každou vteřinou o žití, ploužili bychom se po silnicích jako beránci a nic by se nám nestalo.
Rozčílení nebo opilí vyjde nastejno
„Devadesát až devadesát tři procent dopravních přestupků a nehod na našich silnicích je způsobeno chybou řidiče," uvádí dopravní psycholog a soudní znalec v oboru psychologie dopravy z Psychologické laboratoře ADP ČR PhDr. Alois Hudeček. „Aktuální psychologický stav ovlivňuje nejen naše chování, ale také naše vnímání," říká a dodává, že člověk, který je takříkajíc v pohodě, vidí silnici zásadně jinak než ten, který je v afektu.
Každý řidič ví, že nemá jezdit pod vlivem alkoholu – ale s obeznámeností o tom, jaké následky může mít na silniční bravuru psychické rozpoložení, jsme na tom hůře. Z autoškoly si odnesete dokonalou znalost o tom, zda přípojná vozidla, jejichž největší přípustná hmotnost převyšuje 750 kg, ale nepřevyšuje 3500 kg, mají nebo nemají být vybavena náhradním kolem s ráfkem upevněným v držáku – ale o tom, že není nejlepší nápad sedat za volant bez sebe vzteky, nebudete vědět o nic více, než jste o tom věděli ještě bez řidičáku v kapse. Proč se na něco takhle zásadního nevztahuje základní výuka v autoškolách, mi trefně odpovídá dopravní a klinický psycholog PhDr. Martin Kořán z Nemocnice na Homolce: „V autoškolách se učí to, co se zkouší; a to, co se nezkouší, se neučí."
Řidič auta jako pilot letadla
Obdobná otázka se týká i přezkušování psychického stavu řidičů; jenže, jak vysvětluje psycholog Kořán, „ačkoliv by to bylo užitečné, jde o desítky tisíc nových řidičů ročně – a to by nikdo vyhodnotit nezvládl." Jediní řidiči, kteří se dnes psychického dohledu dočkávají, jsou ti profesionální – jenže na ty ostatní už takhle nikdo nevidí.
Dopravní psycholog PhDr. Michal Walter dříve působil ve středisku Řízení letového provozu v Jenči; když se ho optám na podobnost mezi důrazem na psychický stav lidí, kteří rozhodují o bytí a nebytí dopravních letadel, a řidičů, nachází tam určité podobnosti. „Nápady tu jsou," říká, „například, že by mladí řidiči, kteří se dopustí přestupku, prošli určitým kurzem, kde by měli prostor na přehodnocení svých postojů k řízení."
Do legislativy se ale nic takového ještě neprobojovalo. Existují také statistiky pojišťoven, podle nichž bourají častěji řidiči rychlých a silných aut – vedle mladíků je to další skupina řidičů přesvědčených o své nesmrtelnosti. Skoro bych si tu začal hřát polívčičku se svým konceptem „popravní špičky", jenže právě tady dělá psycholog Walter mé kýžené nobelovce čáru přes rozpočet: „Problém není rychlost jako taková; problém roste s tím, čím větší je rozdíl mezi rychlostmi aut na silnici. Když někdo jede 80, někdo 100 a někdo 180, tak mezi auty logicky dochází ke konfliktu," říká. „Teprve ve chvíli, kdy všichni pojedou třeba cca 130, budou dodržovat vzdálenosti, sledovat provoz a netelefonovat, bude nehodovost nižší."
Lidé jezdí tak, jak žijí
Všichni tři zmínění dopravní psychologové se shodují na tom, že v rychlosti samotné problém není. „Řidič, který jede v pravém pruhu stovkou, nevěnuje se řízení a nemá bezpečný odstup, je daleko nebezpečnější než ten, který má na tachometru 130 a je plně koncentrovaný, umí to a má před sebou bezpečný odstup, který je z hlediska dopravní psychologie alfou a omegou bezpečnosti silničního provozu," říká psycholog Hudeček. „Právě nedodržování bezpečného odstupu je věc, která je třeba v Německu velmi trestaná, dodržovaná a hlídaná," dodává psycholog Kořán s přihlédnutím k tomu, že ačkoliv v Německu je na mnoha místech rychlost (na rozdíl od té na našich dálnicích) neomezená, má Německo o polovinu méně smrtelných nehod než Česká republika.
V jednom se ale se svou „popravní špičkou" zřejmě nemýlím – aby český řidič sekal latinu, musí mít sevřený zadek strachem. Ten by v něm ale stačil vyvolat i vyšší dozor na silnicích a výraznější restrikce. Jenže to je na politicích – a napalte řidičům vyšší pokuty, když se klepete o jejich voličské hlasy. Říká se, že lidé jezdí tak, jak žijí; něco bude ale i na tom, jaké mají politiky.
