NP č. 322 | Ghetta

Vážené čtenářky, vážení čtenáři

Setkáváme se dnes nad tématem ghetta, které se poslední dobou stává téměř leitmotivem Nového Prostoru. Je opravdu těžké se tomuto tématu vyhnout, chceme-li se pravdivě a bez předsudků zaobírat světem okolo nás. Ghetto je dokonalým popřením myšlenky otevřené společnosti Karla Poppera, věrozvěsta všech liberálů a hlasatele myšlenek, na nichž stojí nebo by alespoň chtěla stát dnešní společnost. Navzdory všem nadějím ghetto není reliktem minulosti, ale něčím, co je i v dnešním západním světě na vzestupu. Něco je špatně a místo toho, aby zanikala, jejich zdi rostou do povážlivých výšek a mnohým se stávají celoživotním vězením. Všechna varování jsou zapomenuta a navzdory historické zkušenosti se hlasatelé stavby zdí, skutečných i pomyslných, stále vracejí. Železnou oponu se podařilo povalit, ale její sofistikovanější obdoby rostou jak houby po dešti a to nejen na státních hranicích. Do ghett se dnes dobrovolně uzavírají i ti úspěšní a bohatí, bezpečně izolováni od všech, kdo by mohli narušit jejich spokojený život. Pocit bezpečí se stává nejdůležitějším a velmi drahým statkem. Nikomu se nechce riskovat střet s jinakostí. Místo otevřené společnosti, ve které lidé i myšlenky volně putují a každý má možnost zaujmout místo, které nejlépe odpovídá jeho schopnostem a tužbám, tu máme systém zdí a vymezených míst. Ti nemnozí hrdinové, kterým se podaří se vymanit, jen připomínají těm méně šťastným, jak nesamozřejmé něco takového je. V noci před uzávěrkou tohoto čísla se mi zdál sen, téměř noční můra. Mířili jsme s otcem kamsi a náhle se ocitli ve zcela neznámém městě, které na trase nikdy nebylo. Jakási rozpadlá továrna s trčícími zbytky konstrukcí a kolem něj změť hroutících se domů. Uprostřed nich stánek s občerstvením, kde se srocovalo místní obyvatelstvo. Ze všeho čišela bezvýchodnost a já se probudil hrůzou, že už se odtamtud nikdy nedostaneme. Vzpomněl jsem si na Magora Jirouse a jeho „merry ghetto“ a vám všem přeji, aby taková byla i ta vaše.

Alexandr Budka