Sólové projekty členů významných (a vlastně také nevýznamných) hudebních skupin většinou získávají dvojí formu. Buď reprezentují model, ve kterém je estetika původní kapely redukovaná tak, aby se stala osobním zrcadlem toho, kdo se od svých spoluhráčů rozhodl oddělit; často tak směřuje k emocionálním odhalením. Nebo naopak daným hudebníkům dávají prostor projevit se v úplně jiném rámci; to znamená, že hrají hudbu, která stojí mimo profil etablované kapely. Fever Ray, projekt Karin Elisabeth Dreijer, femme fatale temného švédského synthpopu, se pak rozprostírá v prostoru mezi oběma nastíněnými variantami. Čímž se jim vymyká.
Od tance k rituálu
Estetický, ale také posluchačský kontext projektu Fever Ray udává The Knife, kapela, která udělala z Karin Elisabeth Dreijer dráždivě mysteriózní idol. Při poslechu všech alb této kapely je nutné tančit. Pokaždé jde ovšem o hodně jiný tanec. Trajektorie vývoje je ovšem jasná: od ladných a pravidelných pohybů se směřuje k mystickému rituálu, během kterého jeho účastníci opouštějí stav plného vědomí a tančí se „trhaně". Kapela The Knife prostřednictvím elektronické hudby objevuje původ rytmického umění v praktikách spjatých s kultem, rituálem a extatičností.
Vnější pohled na hypnózu
Pod nickem Fever Ray Karin Elisabeth Dreijer vydala už dvě alba. Obě šla do značné míry proti směru vývoje domovské kapely The Knife, jejichž poslední desku bylo pro mnohé posluchače náročné uposlouchat; přestože těm, kterým se to podařilo, dokázala poskytnout očistný rituální zážitek v ryze fyzické dimenzi. Pokud se tedy poslední nahrávky The Knife více zajímají o šamanský rytmus hypnotického zvuku, který se utváří v prostoru někde mezi technem a surovými syntetizátory, tak Fever Ray sleduje naopak emocionálně přístupnější a transparentnější linii. To znamená, že Karin Elisabeth Dreijer na svých sólových albech zpívá slova, která znáte. Zároveň to ale neznamená, že by na nich opustila prostor hypnotického elektronického hluku. Ten je zde pouze více utříděný a jednodušší na poslech. Tvrdé rytmy nepohlcují hlas zpěvačky, spíše se drží ve svém vlastním teritoriu. Z něj se nikdy „nepřelejí" do míst, která ovládají emoce spojené se zpěvem. Posluchač pak v důsledku není stržen v extatický rituál, spíše obdivuje jednotlivé složky samostatně. Zároveň ale skladby nejsou pouze filtrovanou či měkčí variantou kompozic The Knife. Představují model „posíleného bezpečí," který více než tělo napadá mysl: více přemýšlíte, než tančíte. Svého posluchače nezvou do nitra rituálu, ale spíše k jeho nahlédnutí z jisté distance. Tato kantovská nezainteresovaná zainteresovanost má pak sama v sobě hodně svůdného.
