Od očekávání katastrof nebývá nikdy daleko k jejich záměrnému plánování a uskutečňování, byť často ne zcela vědomému. Nacistické Německo je nejkrystaličtějším příkladem takového milenarismu, který očekával a záměrně přivozoval zánik starého a vznik nového světa – uskutečnit se podařilo jen první část, zato alespoň v rámci Německa roku 1945 téměř perfektně. Tento příklad je jistě nejkřiklavější, ale představa, že svět bude za lidské hříchy či lidmi zničen, se objevuje stále znovu a jaderné šílení dvacátého věku pro to mnohé udělalo.
Je nápadné, že k čínské a vůbec žlutoasijské tradici apokalyptika a stálé očekávání katastrof nepatří. Ne že by k Číně nepatřily katastrofy: velká zemětřesení či náhlé změny koryta Žluté řeky si mnohokrát vyžádaly statisíce obětí, i Maova vláda záměrně přivodila kdysi v podobě Velkého skoku a Kulturní revoluce společenské hrůzy nevídaného rozsahu, ale z nějakého důvodu se Dálný východ na zánik všehomíra netřese. Že srší optimismem dnes, jsem měl možnost řadukrát vidět, ale očití svědkové mi popisovali, že i v nejtěžších dobách šedesátých let dělala Čína vždy dojem, že to nejlepší bude teprve (a brzy) následovat. Řídí-li ostatně svět neosobní princip tao, není pádného důvodu k obavám: daremní vládcové podle něho sice nemusejí jednat a země pustne, ale svět jako celek je jaksi samoregulující a není třeba se o něj zásadnějším způsobem strachovat. Gándhí kdysi výstižně řekl, že jen jedna věc je horší než násilí: je to strach. Velká katastrofa přijde ze všeho nejspíše tehdy, budeme-li ji intenzivně volat a vlastně se na ni těšit – nastává-li „soumrak bohů", je už jedno, že děláme ubíjející a nesmyslnou práci, nikdo nás nemá rád a my také nikoho: v rudé záři nad zánikem civilizace se to zcela ztratí.
