Spolu s dluhy se v novodobé společnosti objevuje i poddanství nového typu, bez drábů, biče a železných pout, nahrazených okovy, důtkami a poháněči virtuálními – kolik lidí se stává dobrovolnými vazaly bank a pracuje pak převážně pro ně! Máloco je takovým motorem ekonomických aktivit jako dluh, máloco tak zvyšuje výkonnost jako eventuální obava z exekuce. Římští otrokáři by museli nad takovým systémem zblednout závistí.
Dnešní peníze jako sníh na slunci
Peníze také stále rychleji obíhají, proudí ekonomikou ve stylu krve v cévním systému. Tento proces, odlišný ode všeho, co zde kdy bylo, vzniká v okamžiku, kdy peníze v raném novověku už nesmějí „zahálet" v truhlici či pokladnici, ale musejí, byť s jistým rizikem, „pracovat" ve formě investice. Po druhé světové válce, zejména po odpojení od zlatého standardu, je ekonomika stálou mírnou inflací nastavena tak, že peníze běžného občana či jiného subjektu vlastně ani nemohou „jen tak ležet" na účtu a pozvolna růst bankovním úrokem – musejí se nějak výrazně investovat, jinak postupně zmizejí jako sníh na slunci (v takovémto systému je s uchováním a skladováním peněz téměř stejná potíž jako třeba s uchováním a skladováním elektřiny – i ta se musí neustále generovat a v systému vodičů „obíhat").
Dnešní banky jsou svoji okázalostí podobné středověkým katedrálám i s šamany, kteří v nich působí
Spirála, která se zadrhne
„Nucený" oběh peněz v hospodářství posledních dekád má některé téměř černomagické účinky: za deset let poslední konjunktury vzrostl HDP většiny zemí na dvojnásobek – i když ponecháme stranou, co toto číslo vlastně reprezentuje a zda není konstruováno tak, aby na něm byl vždy patrný kýžený růst a přibývání, přece jen je výrazný přírůstek blahobytu patrný každému. Také je politickým systémem vlastně „zakázáno být chudý". Je samozřejmě otázka, zda jde o trvalý trend, nebo pýchu předcházející pád, až se zámek postavený z čirého pomyslu zhroutí. Vzhledem k vskutku náboženské vazbě současné společnosti na ekonomiku by se pak jednalo, řečeno nietzschovsky, o jakousi „druhou smrt Boha". Peníze bez vazby na zlato jsou už zcela nehmotná síla, takříkajíc „duch sám", a mohou pochopitelně nejen „vanout, kam chtějí", ale také velmi snadno „vyvanout". Peníze „pasírované" stále větší rychlostí skrz hospodářství vytvářejí sice téměř zázračný blahobyt, ten je ale nadmíru křehký, neboť se při tom potenciálně samy znehodnocují. Nutnost bank nechat peníze neustále „otáčet" povede v kombinaci s plýtvavým pečovatelským státem, hnaným nutností je rozdávat, k jejich likvidaci s velkou pravděpodobností, ba s jistotou – spirála se jednoho dne zadrhne. Takzvaný Minskyho efekt, kdy nejdříve jsou peníze půjčovány těm, kdo splatí úroky i jistinu, posléze těm, kdo jsou ve stavu splácet jenom úroky a nakonec pod tlakem okolností i těm, kdo nejsou schopni ani toho, vede ke vzniku „finančních bublin". To, o co šlo nejvíce, peníze, středobod pozornosti a nového kultu, se tedy jako obvykle ztrácí. V mnoha náboženstvích se ostatně Bůh či bohové vytvářením tisícera věcí během stvoření vyčerpávají, ztrácejí, spotřebují se, umírají, stvoření ve své obžerné hojnosti je často chápáno jako „loupež" či „zející rána" na božství. Jsou důvodné obavy, aby tomu s ekonomikou nebylo právě tak.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
