O velkém fyzikovi Newtonovi se vypráví jedna z nejlepších. Měl prý kočku, která se ráda toulala. Když se vracívala domů z flámu, škrábala vždy na dveře a žadonila takto o návrat, což myslitele obtěžovalo. A tak jí dole na dveřích vyřízl otvor odpovídající její velikosti, aby tulačce nemusel stále dělat dveřníka. Když se pak této kočičí dámě narodila koťátka, většinu rozdal, ale jedno jí ponechal, aby se její mateřské pudy mohly realizovat. A koťátku vyšel vstříc tím, že i jemu vyřízl dole na dveřích otvor, a to menší, odpovídající jeho velikosti – aby se i ono mohlo procházet a poznávat svět. Zakladateli moderní fyziky prý zkrátka nedošlo, že by malé koťátko mohlo projít velkým otvorem vytvořeným pro jeho matku...
No, o Albertu Einsteinovi se zase povídá – a v jeho případě téměř jistě nejde o anekdotu – že propadl z matematiky.
O Sigmundu Freudovi zase, že nedokázal svým dětem nic říct o sexu a poslal je pro poučení k rodinnému lékaři.
A kdo ví proč, vybavuje se mi ještě jedna historka, kterou vyprávěl jeden student českého filozofa Karla Kosíka. Pan profesor prý za ním kdysi v šedesátých letech přišel, jestli by něco nechtěl napsat o Martinu Buberovi. „Vy máte ty židovské předky, vy byste mohl z toho Bubera pochopit to, co jiní ne,“ řekl prý študentovi filozof. Študent přijal Bubera jako téma své práce, z úcty ke Kosíkově autoritě, ale byl z toho nešťastný. Nevěděl si s tím vůbec rady, židovští, ba ani jiní předci nijak nepomáhali, a tak nakonec ze zoufalství opsal něco z marxistických příruček, neboť s nimi v té době nešlo polemizovat. Kosík práci poté zkoukl, trochu zklamaně pokýval hlavou a udělil výbornou, neboť s tezemi marxismu si samozřejmě netroufl polemizovat ani on.
Všechny tyhle historky mě už nějaký čas vrtají hlavou. A čím dál víc se bojím, že žijeme ve světě ovládaném duchy z těchto historek. Duch Kočičí Newton se nám asi snaží sdělit jakousi obavu, že pevná půda, na níž stojí naše civilizace, věda a jistota, je vlastně blátíčko z pera geniálních trubců, co sice věděli něco o padajících jabkách, ale přitom jaksi netušili, že by malá kočka mohla projít velkou dírou. Duch Puritánského Freuda nás upozorňuje, že žijeme ve světě revolucionářů, kteří vlastně o žádnou revoluci nestojí a nevědí, co si s ní počít.
A Duch Kosíkova Študenta nám připomíná nikoli řídké hejno těch, co když si nevědí rady s příliš složitým či měnícím se světem, utečou do pevnosti několika frází, s nimiž v právě probíhající epoše jaksi nelze polemizovat, a jde- -li polemizovat, nejde za ně minimálně udělit sardel. A je zcela lhostejno, že v Kosíkově době to byly fráze o nadhodnotě, kdežto v časech našich třeba o otevření trhů, které vyřeší vše, od hladu ve třetím světě, až po bulimii ve světě prvním. Někdy aby se člověk, jakkoli nezasažen okultismem, pro všechny ty duchy skoro bál vystrčit nos ze dveří.
Ale zas drobnou naději vlévá ten čtvrtý z přízraků, duch Repetenta Einsteina. Fyzikovi životopisci jeho propadnutí většinou uctivě vysvětlují tím, že ho matematika „nudila“. Mám podezření, že tomu bylo trochu jinak. Že Einstein tu matematiku opravdu nechápal. Jenže ji nechápal proto, že se na svět díval trochu z boku. Při pohledu z boku člověk občas vidí základnu a podvěsnu trochu pokřiveně a ta číslička mu pak nevyjdou tak úplně podle zavedeného bontónu. Ale díky tomu pohledu z boku taky vidí, že v tom našem světě základen a podvěsen něco falíruje a že by se měl trochu přepočítat. A tak nezbývá než popřát nám všem, krom pěkného babího léta, aby nám to nějaký repetentský démon všem brzy spočítal. Skoro bych řekl, že to v obležení kočko-newtonů, viktorián-freudů a opevněných študentů potřebujeme jako sůl.
