NP č.455 > FejetonStěrače? StírajíJan Stern

Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk.

Já totiž zjistil, že ze zvukové stopy zpráv pramenil veškerý můj životní neklid. Zvuk je zlo. Od chvíle, kdy přijímám jen zpravodajský obraz, vidím svět úplně jinak, nově, šťastněji. Vše se jeví být v podstatě dobrou zprávou.

Tak třeba vláda. Od doby, kdy ji monitoruji čistě vizuálně, vím jediné. Že ministři na vládu jdou. Takovou dlouhou chodbou, z níž vejdou do dveří vlevo. A to je přeci dobrá zpráva. Hned několik dobrých zpráv – předně je dobrým signálem, že máme ministry, kteří přišli do práce. Oproti sněmovně dost zásadní posun, že. Ještě lepší zvěstí je, že máme ministry, kteří našli ty správné dveře. Ministři na záběrech také často něco nesou, leckdy velmi objemné kabely, takže jsem zpraven, že naši místodržící leccos unesou, a to je uklidňující. Mně tato zpravodajská služba úplně postačuje. Zvlášť, když je někdy vkusně doplněna vizuální informací ze samotné zasedací místnosti. Tam si politik často s někým podá ruku, takže jsem ubezpečen, že ty kluci se nevidí prvně a vše půjde nejspíš hladce, a dokonce občas usedne ke stolu, což mi dává naději, že se zřejmě brzy do něčeho pustí.

Anebo ten Putin. Dokud jsem poslouchal zvuk, to byly furt nějaký nerváky, člověk by málem začal kopat na zahradě bunkr. Ale to už je pryč. Obraz k žádnému znepokojení příčinu nezavdává. Ten mne zpravuje především o tom, že Putinovi otevírají zlaté dveře. A to je snad dobře, ne? Nebo byste chtěli, aby zůstal stát za dveřmi a my se museli koukat jen na ztopořené otevírače? Dveře se mají otevírat. Co byste chtěli jiného? To je jako na té burze. Tam páni koukají do počítače a na tabuli jedou nějaká číslíčka. Chtěli byste snad, aby nejela? Jen ať číslíčka jedou. Dokud neslyším slovo „index“ a „komodita“, jsem vůči jedoucím číslíčkům tolerantní.

Vůbec nejčastější zprávou obrazovou pak je, že lidé jdou po ulici. U nás chodí lidé nejvíc po Václavském náměstí. Někteří jdou nahoru a jiní dolů. Nevím, jak vám, ale mně to tedy přijde logické. Ale pozor, lidé takto chodí po ulici i jinde! V Moskvě, v Bruselu, dokonce i v Americe. A podobnost těch promenád je asi nejnadějnější zvěstí: chození po ulici nás všechny spojuje. Tak si to aspoň vykládám.

Klidu mi dodávají, po celý rok, i zprávy z venkova. Ať je leden nebo máj, kombajny vyjely a obilí roste. Podobným evergreenem je záběr na regál v supermarketu. Na něm je vždy zboží. To mě nadmíru zklidní: pořád tam ještě je! Jestli tam jednou nebude, snad zapnu i zvuk. Ale nevím, nevím, moc se mi do toho nechce. Úplně mi stačí, že vidím, jak dělník v helmě něco montuje. Bojím se, že kdybych zapnul zvuk, dozvím se co. Vím, že je to obava planá, pod montujícím dělníkem mudrlanti řeší škálu podstatnějších problémů, ale stejně. Já mám radši svůj tichý klid. To se radši mrknu, jak se Zeman dvě minuty souká z auta. To je taková moje meditační technika.

Vrcholem klidu, pohody a mírnosti, ideální cestou ke slunci v duši je pak trénink fotbalistů. Ten miluji ze všeho nejvíce. To je balzám. Kucí vyklusávají, hrají báčko, chechtají se, sem tam nějaká ta ležérní nožička. Nejnáročnější jeví se, když se reprezentant protahuje, tam cítím jistou stopu napětí, neboť šlachy jsou v tu chvíli přeci jen napruženy. Ale to brzy povolí, když mne obraz zpraví o tom, že vše dobře dopadlo, neboť borec došel na tiskovou konferenci před panel s reklamami sponzorů.

Ne všechno na obrazu je samozřejmě takto uklidňující. Občas někoho vedou v poutech po chodbě a zahnou do dveří vlevo, tak jako na vládě. A také arabské ženy občas pláčou. Intenzivně a snaživě, hezky zpříma do kamery. Jsou to spíše výjimky, ale i ony mne vedou k ideji, že bych svůj zklidňující model čerpání informací mohl povýšit. Z televize bez zvuku bych mohl přejít na rádio bez zvuku. A pak už na mě zeitgeist nebude moci vůbec. A to teprv šlachy povolí.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Kdo žije v Bohémii / Mária Biháriová > NP č.455 > Dějiny přítomnosti Kdo je bohém? Umělec, který má odvahu vymanit se z obvyklých stereotypů a je otevřený novým zkušenostem, slovy literárního kritika F. X. Šaldy „syčák a rošťák nejvznešenějšího formátu“. číst dále S nebeským kukátkem v aktovce / Tomáš Malík > NP č.455 > Téma čísla S nestárnoucí ikonou mladých techniků a přírodovědců nejen osmdesátých let, astrofyzikem Jiřím Grygarem, jsme si povídali o vesmíru, bohu a přitažlivosti vědy. číst dále Střízlivé hledání naděje / Dáša Beníšková > NP č.455 > Kultura | Literatura Kniha Vlak naděje se vymyká romantickým dětským představám o jízdě vlakem, neboť zachycuje příběh amerických sirotků, kteří byli ve 20. letech minulého století vysláni vlakem na nejistou cestu za novými majiteli, ehm, tedy rodiči. číst dále Máte právo vědět / Tomáš Malík > NP č.455 > Pošli to dál Ten, kdo si ze stánku odnesl aprílové vydání MF DNES, nemohl litovat jediné koruny. Po paterčatech a jejich líné romské matce, která nerozpéká ztvrdlé rohlíky a moudré rady své bílé zkušenější „kamarádky“ z ministerstva nechce ani zadarmo, přišel list s dalším šokujícím odhalením. Hlavní hrdinka několika českými lvy ověnčeného sociálního dramatu Cesta ven pronajala pro svou matku byt v Ústí nad Labem a dluží za nájem. Nezajímavá banalita? Ne! Druhá nejdůležitější zpráva dne s titulkem – Romská herecká hvězda neplatila za byt! číst dále

Nejčtenější články autora

Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Učitel / Jan Stern > NP č.526 > Fejeton Musím se doznat k jedné takové charakterové deformaci. Mám značnou touhu poučovat. Krocena bývá tím, že vlastně nemám poučovat o čem, neboť se v ničem nijak zvlášť nevyznám. Ale nedávno ke mně byl osud milostivý a přihrál mi do cesty ideální oběť. Kamarád kamaráda, Švéd žijící u nás, mě pozval na takový edukativní kafe. Prý mu v naší zemi leccos není jasné a rád by byl poučen. číst dále Jiny, jangy a hipsteři / Jan Stern > NP č.533 > Fejeton Svět je v rovnováze. Zdá se, že nikoli, ale dojem nerovnováhy vzniká tehdy, když nevidíme svět v jeho celku. číst dále