Jako první se nabízí zajisté historie. Všechny ty Bílé hory a Mnichovy. Já o jejich hnětoucích prstech nepochybuji, ale stejně se mi zdá, že tyhle dějinné čarodějnice nemají tak dlouhé prsty, aby dosáhly až ke chřtánu každého jednotlivce. Asi bylo vždycky dost těch, co se před prstokladem dovedli schovat do svých pelíšků a tam si žít to svoje.
Logické se zdá, že duši země a lidu formuje třeba krajina. Nemáme moře ani velehory, a tak nejsme moc na „ty velké věci". Máme mírné pahorkatiny a rodné družstevní lány, jež jsou sice širé, ale jejichž konce vždy dohlédneš, takže jsme logicky spíš na ty věci malé, ať už jde o Hrabalovy pivní kecy, nebo kontaktní čočky. No ale klíč klíčů pahorkatiny stejně asi nebudou.
Hodně lidí říká, že rozhodující formátující silou je naše velikost. Respektive nevelikost. Když jste malej, tak na vás kolikrát leckdo houkne „kam se valej?". A musíte se s tím nějak vyrovnat. Buď nosíte po kapsách praky, anebo se přestanete brát tak úplně vážně. A děláte si srandu ze sebe a ze všeho. Ale zas že by nás tenhle napoleonsko-enšpíglovský komplex uhnětl docela, to si také nemyslím.
Někteří tvrdí, že duši celků dokážou ovlivnit i symboly. Tomu však nevěřím skoro vůbec. Uvážím-li, že mají Češi ve znaku dva ptáky a čtyři ocasy a připočtu-li klín ve vlajce, museli bychom být zemí sexuálních maniaků a to se mi vážně nějak nezdá. Zas tolik nás tu není.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
