Jaká je vůbec naše představa o obyvatelích starého Řecka? Vidíte muže obratně zápolící s kružítky, vousaté myslitele, opěvované umělce, šlachovité atlety či pragmatické demokraty? Jistě, takovými bezpochyby byli, a když dnes mluvíme o pojmu „západní kultura“, odkazujeme právě k nim. Avšak jsou tu ještě další, podle samotných Řeků důležitější stránky, které se do našich učebnic dějepisu nevešly. Snad proto, aby nás nenapadaly zbytečné otázky. Přitom od tehdejšího národa, který nemenší pozornost věnoval tajemství smrti a podstatě života, bychom se mohli pouze učit. Co tedy bylo tím nejstřeženějším pokladem, téměř dvoutisíciletou tradicí, kterou prošli nejvýznačnější jedinci své doby?
Konečná, vystupovat
Ale popořádku. Popravdě, Řekové se konce života upřímně děsili. A měli proč. Názorů na ni byla spousta a různily se podle oblasti i doby. Někteří věřili tomu, že po smrti bude jejich duše bloudit po světě v podobě hadů, myší a podobné havěti. Ti optimističtější doufali, že se promění v ořech nebo – ti cílevědomější – v rybu a znovu se zrodí jako lidé, až je sní jejich budoucí matka. Jinde zase zemřelé mrzačili, aby se nevraceli a nemstili.
Nejrozšířenější představu nabízely neméně povzbudivé Homérovy eposy: každý člověk, ať už dobrý nebo zlý, navěky skončí v podsvětí boha Háda. Ikoničtí hrdinové a nejpříkladnější dobráci odcházeli do podsvětní krajiny – Elysejských polí (ano Champs-Élysées), míst nekonečné blaženosti, kde si za věčně slunného počasí a libé hudby mohli nerušeně hrát. Že ale nebylo úplně o co stát, dosvědčuje Achilles, který zde spílá Odysseovi: „... jen smrti mi velebit nechtěj! Oráčem být bych raděj si přál (…) nežli tu v Hádově sídle být vladařem zesnulých mrtvých.“
Naprostá většina obyčejných lidí ale končila na beznadějně nudných Asfodelských loukách, kde se nejprve napili z řeky zapomnění Lethé a dál jen pískali jako netopýři lačnící po krvi živých a tím jejich veškerá zábava končila. Ba co víc, mohlo to být ještě horší! Vyslovení zlouni byli posíláni do oblasti nekončícího utrpení, bezedné díry, Tartaru.
Bohové do sběru
Posmrtné vyhlídky Řeků tedy nebyly zrovna růžové. Mohli hledat útěchu u olympských bohů? Těch nevypočitatelných a samolibých povedenců, kterými zmítaly skandály i ve vlastní rodině? To tak! Většina z nich větší šance na spásu duší nenabízela. Stále emancipovanější lidé začali vkládat přeci jen větší naděje do paralelních forem náboženství. Mezi rozmanitými kulty a pověrami to byly i zasvěcovací obřady, tzv. mystéria (mystérion = tajemství). Nejvýznamnějšími, oním zmiňovaným „rodinným stříbrem“ všech Řeků, byla mystéria Eleusínská, konaná v Eleusis poblíž Athén.
Tato mystéria byla zasvěcena bohyni Démétér (méter = matka), jedné z mála, která se u lidí těšila zvláštní úctě, a to z logických důvodů, neboť se starala o plodnost země a rolnictví. Původním účelem Eleusínských mystérií tak bylo jednoduše zajistit dobrou úrodu. Během obrovské časové plochy však také ona měnila svou podobu a přijímala další významy, jako vědomí kontinuity života a nakonec – se sílící individualizací jedince – přijmutí smrti a příslib lepšího posmrtného života pro zasvěcené.
„Měly dovést člověka k poznání a prožití nejvyššího dobra, na které jeho duše v průběhu času zapomněla.“ – Platón
Na počátku bylo obilí
Abychom mystéria lépe pochopili, vraťme se na jejich mýtický začátek k alegorické pověsti o bohyni Démétér, v níž se zrcadlí koloběh přírody. Démétér hledá svou ztracenou dceru Kóré, kterou unesl do podsvětí nám známý Hádés. Démétér prosí o pomoc svého bratra a otce Kóré v jedné osobě, boha Dia. Ten sice odmítá, ale poté, co zoufalá Démétér svým nezájmem o veškerou úrodu ohrozí lidstvo hladomorem, ustoupí a přemluví Háda, aby Kóré vrátil. Když se ty dvě právě v Eleusis setkají, šťastná Démétér probudí všechny rostliny a lidé přežijí. Hádés je ale liška podšitá. Kóré stihl dát ochutnat granátové jablko, což ji každý rok na čtyři měsíce táhne zpět do podsvětí. Tak si lidé vysvětlovali, že zem v tu dobu nerodí (čtyři měsíce skutečně trvá středomořské léto, období sucha). V září, po jejím návratu na zem, přichází vytoužený podzim, tedy čas sklízení a setí obilí. Staré obilí (Démétér) se potkává s novým (Kóré). Démétér se s touto Hádovou boudou naštěstí smířila. Naučila lidi pěstovat obilí a předala jim tajemství Eleusínských mystérií, která tímto začali slavit.
Každoroční mystéria měla přísnou strukturu, jejíž popis by vydal na celou knihu. Každý detail měl svůj smysl a nejčastěji odkazoval právě k Démétéřinu příběhu. Vyberme tedy jen některé rysy: Mystérií se na základě vlastního rozhodnutí mohli účastnit všichni, kdo rozuměli řecky a neměli „ruce pošpiněné cizí krví“, tedy dokonce i otroci. Aby se člověk stal zasvěcencem (mystai) a později navázal styk s bohy, musel se zjara očistit ohněm, vzduchem a vodou. V září se po devět dní pokračovalo hlavními rituály (Démétéřino devítidenní hledání dcery), na které se do Athén jezdilo až z dalekého Egypta.
Část těchto rituálů byla tajná – přístupná jen zasvěcencům. Ti se už druhého dne s příznačným názvem „Alou do moře, mystové“, hromadně vrhali spolu se svými osobními průvodci mystagógy a obětními selátky do vln, kde se opět očišťovali. Následující dny patřily obětem. Poté se šlo průvodem do Eleusis, během nějž docházelo k mnoha roztodivnostem – snad bylo i výrazem smyslu pro humor, když například zahalené osoby zasypávaly nejvýznamnější účastníky průvodu nadávkami nejhrubšího zrna, aby je učinily nezajímavými pro zlé duchy.
V cíli začali všichni chaoticky pobíhat po okolí (Démétér stále hledá Kóré) a celou noc tančili na poli, kde vyrostlo první Démétéřino obilí. Další ráno byl půst a pil se nápoj neznámého složení – Kykeón. Mystové se už nemohli dočkat večera, kdy mohli konečně vstoupit do chrámu Telesteriónu a o všem dalším už museli jen mlčet. To se nazývalo slovem aporrhéta (zakázané). Podobnost se slovem arrhéta (nevyslovitelné) není náhodná: vyzrazení „zakázaného“ bez vlastního prožitku mystérií bylo stejně bezcenné. Ale právě díky těm, kteří i pod pohrůžkou smrti neudrželi jazyk za zuby, dnes můžeme o tajné části mystérií sestavovat alespoň matný obraz.
„Když jsem vyšel ven z chrámu, cítil jsem se jako cizinec.“ – Sopatos
Přišel jsem, viděl jsem, zemřel jsem
Konkrétnější svědectví, která unikla ven, popisují třístupňový obřad, kdy se zpívalo, ono nevyslovitelné se předvádělo, vyprávělo a ukazovalo. Šlo snad o dramatické ztvárnění Démétéřina příběhu, dále jeho interpretaci a ukazování kultovních předmětů, při kterém všichni oněměli úžasem. Podle slov Aristotela tu mystové neměli „jen něco poznat, ale něco prožít a na sobě zakusit, stanou-li se toho potřebnými.“ Měli pocítit „strach, hrůzu, pot a posléze svatou vyrovnanost a pocit blaha“. Po dlouhém pobytu ve tmě vyšlehl uprostřed chrámu mocný sloup plamene – simulující světlo, které se objevuje ve chvíli skutečné smrti. (Světlo či oheň podle Řeků měly spojitost s čímkoli božským. Věřili, že vždy stojí na prahu nového života.)
Toto mělo mystům evokovat vlastní umírání a pomáhat jim spoluprožívat smrt a vzkříšení bohyně Kóré. Tak procítili božskost, která přinesla klid i vhled do posmrtného života. I přes tyto spektakulárnosti se ale chrámem rozléhalo zvolání: „Hleď do sebe!“ Obřad nebyl zaměřen na zrak, ale na mysl. Nakolik ale účastníci byli v této chvíli „při smyslech“ lze jen těžko odhadovat. Povinně popíjený Kykeón zřejmě nebyl ničím jiným než silně halucinogenním koktejlem (nejčastější složkou je uváděn buď námel, houba parazitující na obilí, nebo opium – mák jim totiž podle pověsti darovala Démétér). Tomuto, právě skončenému obřadu, se říkalo naplněné zasvěcení – teleté.
Avšak na úplně nejtajemnější fázi mystérií, které se za celé věky zúčastnilo jen pár nejvyvolenějších (nejdál došel Marcus Aurelius, jediný člověk v celé historii, který směl navštívit nejvnitřnější část chrámu, svatyni Anaktoron), přišla řada teprve teď. Obřad se jmenoval zření – epopteia. Ty nejodvážnější teorie tvrdí, že zasvěcenci během této části zemřeli a znovu vstali z mrtvých jako zcela noví lidé epoptai (vidoucí). Spatřili božskou podstatu života a pochopili, že smrtí nic nekončí. Za povšimnutí stojí výmluvná podobnost řeckých slov teleutan (být mrtvý) a teleisthai (být zasvěcen). A opět to někteří nevydrželi:
„Blažený ten, kdo tohle zřel a pod zem vchází/ zná on, jak život se skončí/ zná počátek od boha daný.“ – Pindaros
Posledního dne se už všichni radostně vraceli domů po vlastní ose. Zasedala athénská rada pěti set, která zhodnotila průběh svátků a všechny narušitele jejich předpisů potrestala čím jiným než smrtí. Teď už se jí ale určitě nikdo nebál.
Autor je spolupracovník redakce.
