„Někdy mi připadá, že celý svět je jeden velký vězeňský dvůr. Někteří z nás sedí a jiní je hlídají,“ zpívá legendární písničkář Bob Dylan. Tato slova přehání jen trochu. Od sedmdesátých let se v USA postavila průměrně jedna věznice týdně a počet trestanců se zdesetinásobil. Množství vězňů ve více jak pěti tisících žalářích přesahuje dva miliony a počet těch, kteří jsou pod dohledem (ať už to jsou vězni, nebo třeba lidé podmínečně propuštění, kteří mají zvýšený režim kontroly), se pohybuje kolem sedmi milionů. Představme si počet obyvatel Bulharska a získáme hrubou představu o tom, kolik Američanů je součástí nápravného systému. Otázkou je, proč k tomu došlo a jaký to má dopad na společnost.
Dohled nad chudými
Na první pohled se může zdát, že nárůst uvězněných souvisí s prudkým vzestupem kriminality, ale není to pravda. Míra zločinnosti v USA je zhruba na stejné úrovni jako ve Francii (ovšem s výjimkou vražd). Háček je v něčem jiném. Jelikož prosazení určité politiky vždy souvisí s převládnutím určitých myšlenek v dané době, s dnešní vírou v samospasitelnost volného trhu souvisí i odmítání sociálních práv. Chudí se podle toho mají spolehnout sami na sebe a nečekat pomoc od státu, který má dohlížet hlavně na to, zda dotyční při zápasu o přežití dodržují zákony. Ti, kdo podporují rozsáhlé privatizace veřejných služeb, říkají, že úlohou státu je zabezpečit jen minimum pro ty nejchudší, ne lidskou důstojnost. Vězení v tom hraje důležitou roli – slouží jako účinný prostředek sociální kontroly.
Ořezávání výdajů na sociální stát, který v USA nikdy nebyl příliš silný, jde v posledních letech ruku v ruce s kriminalizací chudoby. Právě v době, kdy stoupá nezaměstnanost a nejisté formy práce, politici přicházejí s návrhy na vymýcení kriminality a na tvrdší postihy za prohřešky. Sociologové často uvádějí, že „válku proti chudobě“ z šedesátých let vystřídala „válka proti chudým“. Čím dál tvrdší opatření a tresty se týkají většího počtu chudých, pro které se pobyt ve vězení stal doslova běžnou součástí života.
Ve Spojených státech se člověk může ocitnout ve vězení i za docela malý přečin. Navzdory převažujícímu dojmu (například z amerických „huličských“ filmů), že mít joint trávy je něco neškodného, opak je pravdou. Ve vězeňských zařízeních končí velké množství mladých lidí za držení marihuany, nebo za drobné krádeže. Nárůst počtu vězňů v posledních desetiletích proto nezpůsobili hlavně vrazi a násilníci, ale zejména drobní zloději aut, šperků nebo potravin a také překupníci všeho možného zboží (nejen drog). Právě u tohoto typu kriminality se neustále prodlužuje délka trestů, což se týká i nezletilých. Například ve státě Texas si odpykávají doživotí na čtyři stovky teenagerů. V době ekonomické krize a promíjení trestů za mnohem vážnější hospodářskou kriminalitu se exploze vězeňství týká hlavně deklasovaných vrstev, a to především statisíců mladých, kteří by jen obtížně hledali zaměstnání. Americká vězení „snižují“ asi o dvě procenta nezaměstnanost, a to hlavně mezi těmi, kterým hrozí dlouhodobá ztráta práce. Ti, kteří ji mají, zase vidí, co by se mohlo stát, kdyby ji ztratili.
Americká média často poukazují na skandální podmínky ve věznicích. Každoročně je v nich přes sedmdesát tisíc osob znásilněno a má se za to, že tato zkušenost je takřka rutinní součástí pobytu za mřížemi. Obrovský nárůst počtu vězňů zároveň vyčerpává kapacity mnoha zařízení, kde lidé žijí v drsných podmínkách a poddimenzovaných prostorách. Důsledkem je šíření nemocí, mimo jiné žloutenky typu C, kterou je nakaženo až čtyřicet procent vězňů, a také onemocnění virem HIV, jehož výskyt je tu zhruba čtyřikrát častější než v celé zemi. Jednotlivé státy přitom utrácejí na provoz věznic čím dál více peněz. Jde o částku přesahující sedmdesát čtyři miliard dolarů ročně, a to na úkor společenské prevence. USA vydávají na represi desetkrát víc prostředků než na sociální pomoc a šestkrát víc než na vysokoškolské vzdělání. Nic moc ale nenasvědčuje tomu, že tento trend v dohledné době ustane. Právě naopak.
Obsadit postele
Zvýšená poptávka po vězeňských zařízeních se stala vítanou příležitostí pro soukromý sektor. Za posledních deset let se zdvojnásobil počet privátních věznic, které dnes už tvoří téměř desetinu všech zařízení. Systém soukromých služeb je všeobecně znám i z jiných oblastí. Podnikatel tvrdí, že postaví budovu a bude provozovat službu levněji, čímž ušetří peníze daňových poplatníků. Ohlédnutí za příjmy a výdaji však ukazuje, že je to víc než sporné. Mnoho soukromých kriminálů má zájem svá zařízení co nejvíce naplnit a zároveň snížit náklady kvůli jednoduchému důvodu – obchodují se svými akciemi na burze a snaží se uspokojit zájmy svých akcionářů. Jejich cílem je maximalizace zisku, ale to se děje na úkor samotných vězňů i zaměstnanců.
„Vyhodili mne z práce, protože jsem zameškal příliš mnoho dní. Měl jsem psychické problémy a řešil to alkoholem,“ vypráví jeden z bývalých strážců soukromé věznice provozované největší korporací v oboru Corrections Corporation of America (CCA) v dokumentu o americkém vězeňství. „Jde jim jen o to obsadit co nejvíc postelí a šetřit, kde se dá. Odnášejí to lidi ve výkonu trestu, ale i dozorci. Mnohokrát jsem jako vedoucí žádal o posily, bylo to pro mé podřízené nebezpečné. Ta práce se nedala dělat, skončil jsem u pití.“ Dotyčný totiž působil v kriminále s jednou z nejhorších pověstí, kterému se ve státě Idaho přezdívá „škola gladiátorů“. Kvůli nedostatečné ostraze tu vězni i strážci utrpěli při častých incidentech vážná zranění. Rostoucí část americké veřejnosti proti soukromým věznicím v poslední době protestuje. Jednak nesouhlasí s myšlenou soukromého vězenství jako takového, protože s vězni se zachází jen jako s komoditami přinášejícími zisk. A také uvádí na pravou míru tvrzení privátních provozovatelů, že v době zvyšující se nezaměstnanosti vytvářejí pracovní místa. Strážců v soukromých zařízeních je méně a jsou hůře placeni než ve státních. Obvykle nejsou organizováni v odborech a nemají nárok na zdravotní ani sociální pojištění. Navíc tu dochází k velké fluktuaci zaměstnanců. „Jak se dozorci točili, většina vlastně byla pořád v zácviku,“ vzpomíná jeden z nich.
Pokora nebo vězení
Privátní i státní věznice v USA naplňují nejčastěji Afroameričané. Ti si sice v minulém století vybojovali právo nebýt segregováni, ale mnoho bělochů na to zareagovalo tak, že se odstěhovalo na vzdálená předměstí. Velký počet černochů zůstal v ghettech, v izolaci a bez šance stát se plnohodnotnými členy společnosti. Přestože černošská populace nepřesahuje ve Spojených státech čtrnáct procent obyvatel, více než polovina vězňů jsou černoši. Michelle Alexanderová, právnička z univerzity v Ohiu, která se zabývá vězeňstvím, k tomu dodává: „Systém masového věznění představuje pro chudé Afroameričany jakousi klec. Policie si je obvykle vytipuje už v mládí a od té doby je neustále kontroluje. Za sebemenší prohřešek je pak posílá do vězení.“ Funkce dnešních věznic se přirovnává také ke ghettům. Ti na dně společnosti mají být odklizeni z očí střední a vyšší třídě, a stigmatizováni za to, že se v podmínkách technologických a společenských změn dostatečně nepřizpůsobili.
Kromě černochů samozřejmě končí ve věznicích i příslušníci početné komunity latinoameričanů. Ve Spojených státech žije přes jedenáct milionů nelegálních přistěhovalců, z nichž většina pochází z chudých zemí Střední a Jižní Ameriky. V letošním roce se příliv migrantů do USA kvůli krizi sice zmírnil, ale v amerických státech sousedících s Mexikem stále rostou jako houby po dešti detenční centra pro ty, kteří byli zadrženi po překročení hranic. O tom, že se jedná o výnosný byznys, svědčí fakt, že polovina z těchto center je soukromých a že stát na ně vynakládá téměř dvě miliardy dolarů. Také nám již známá korporace CCA je s vězněním migrantů nerozlučně spjata. Vydává značné částky na lobbing za antiimigrační zákony. Nevládní organizace v jejím případě hovoří o devatenácti milionech dolarů. Ačkoliv CCA jakékoliv nepřímé intervence popírá, je zdokumentováno, jak její lobbisté ovlivnili prosazení zákona ve státě Arizona namířeného především proti Latinoameričanům. Na jeho základě může policie legitimovat na ulici kohokoliv bez důvodu, což bylo v USA dosud považováno za protiústavní zásah do osobních svobod. Zákon se dostal až k Nejvyššímu soudu a letos v červnu definitivně vešel v platnost. Podobnou legislativu se nyní snaží prosadit zákonodárci i v dalších státech. Takováto opatření i nárůst počtu věznic opět souvisí s převládajícím pohledem na svět. Podle něj je zločin hlavně záležitostí vlastní volby – důsledkem zhodnocení nákladů, výnosů a využívání příležitostí, ne špatných společenských podmínek. Jakkoli má být stát co nejbezmocnější například v ekonomice, zde panuje výjimka. Úkolem státu je snížit příležitosti ke kriminalitě a posílit represe. Ti, kteří špatně investovali do svého rozvoje a nevyužili bohaté příležitosti, které jim takovýto svět nabídl, si musí nést následky. Podobně jako v předminulém století, i dnes je chudoba považována hlavně za důsledek vrozených vlastností nebo osobního selhání. Sluší jí buď pokora anebo vězení.
