Nejsem lakomá ani nehledám výmluvy, proč nepřispět někomu v nouzi. Za deset let, co bydlím v Praze, jsem postupně svoje číslo účtu nahlásila téměř všem neziskovým organizacím, které vysílají do ulic své přemlouvače.
Podivní „charitativní pracovníci“, kteří se z vás snaží vytáhnout, jak sami říkají „jen pár drobných“, jsou ale trochu jiné kafe. Zůstává po nich totiž pachuť – divný pocit a hlavně potíže zjistit, na co přesně byste těch pár drobných měli věnovat. Uklidním vás, nejste paranoidní. I charita, nebo spíš hra na charitu, se pro některé stala byznysem. Ale jak je rozlišit od těch, kteří to s dětmi, pejsky a šicími stroji myslí vážně?
Především, pokud vás někdo nabádá, abyste mu hodili peníze do ušmudlané pokladničky, která je zamčená zámečkem na dětský deníček, můžete ho s klidem v duši odmítnout. Všichni, kdo vybírají peníze legálním způsobem, musí mít pokladničku speciálně zapečetěnou razítkem magistrátu nebo místního úřadu a musí vám na požádání ukázat kopii úředního lejstra s povolením ke konání veřejné sbírky.
Tím to ale bohužel nekončí. Fakt, že má nějaká organizace úředně povolenou sbírku, ještě neznamená, že musí být důvěryhodná. Ten, kdo vás na ulici oslovuje, by měl být vždy schopen detailně vysvětlit, co přesně má být za vybrané peníze pořízeno a komu a jak to má pomoci. Pokud se vám však dostane odpovědi jako mně: „No, mladá pani, prostě na pomoc dětem, no, přece postiženejm…“, můžete s čistým svědomím pokračovat v cestě a s přispíváním do pokladničky nebo nakupováním plyšových potvůrek počkat až na organizaci, která ve vás vzbudí více důvěry.
