„Když se se mnou rozvedla žena, měl jsem těžké období. Upadl jsem do deprese a propadl alkoholu. Kvůli tomu jsem přišel o práci a skončil na ulici. Jednou jsem si řekl, že se musím sebrat. Registroval jsem se na úřadu práce, aby mi pomohli najít zaměstnání. Absolutně jsem netušil, že bych také mohl mít nárok na nějakou státní podporu. Až jeden známý mi poradil, že pobírá příspěvek na bydlení a už nemusí být na ulici. V jedné internetové kavárně jsem si našel stránky s informacemi o dávkách a propadl jsem beznaději, nerozuměl jsem vůbec ničemu. Pomohla mi až sociální pracovnice v Novém Prostoru.“
Ačkoliv jsou příjemci dávek v médiích i v běžné společnosti často zobrazováni jako lidé, kteří se v systému podpory perfektně orientují a maximálně ho využívají, nebo dokonce zneužívají, zkušenost, o kterou se s námi podělil jeden z klientů, není ani zdaleka ojedinělá. S podobnými pocity beznaděje přicházejí i další. Nejčastěji zmiňují, že nikde není jasně sepsané, o co mohou žádat, na stránkách Úřadu práce se neorientují a samotní úředníci jim srozumitelné informace neposkytnou. Občas se také stane, že jim je žádost o dávky zamítnuta, často z banálních administrativních důvodů, klient nedostane řádné vysvětlení a na celý systém zanevře. Ve výsledku tak na pomoc dosáhne pouze část z těch, kteří na ni mají ve skutečnosti nárok.
Nepobírání dávek jako problém
Na nízkou míru pobírání dávek dlouhodobě upozorňuje celá řada odborníků, kteří se efektivitou státní sociální pomoci zabývají. Výzkumníci ze sociologické organizace PAQ Research například uvádějí, že státní podporu nevyužívá až kolem 70 % oprávněných domácností. Nejčastěji se to týká příspěvku na bydlení a dávek hmotné nouze, které jsou určené právě těm nejpotřebnějším. Podle loňské studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu pak tento problém výrazněji dopadá na obyvatele sociálně vyloučených lokalit. Využití dávek je také menší u lidí s nižší úrovní vzdělání, osob s postižením, žen a cizinců. Lidé bez přístřeší a ohrožení bezdomovectvím tvoří další poměrně velkou skupinu, u které můžeme tento jev pozorovat, ale hovoří se o ní zatím jen velmi málo.
Odborníci se shodují, že za nedostatečným využíváním dávek stojí především nízká míra povědomí o fungování systému způsobená obtížně dostupnými a špatně komunikovanými informacemi, stigmatizace, kterou pobírání dávek provází, a složitost procesu žádání. Nízká míra pobírání sociálních příspěvků nicméně snižuje jejich účinnost v boji s chudobou a dochází k dalšímu prohlubování propasti mezi lidmi žijícími na nebo pod hranicí chudoby a běžnou populací.
Nejasná pravidla
Na netransparentnost a komplikovanost systému upozorňuje i sociální pracovnice Nového Prostoru Monika Veselá: „I my sociální pracovníci se musíme v oblasti dávek vzdělávat. Existují vzdělávací kurzy, které navštěvujeme, abychom klientům mohli podávat co nejpřesnější informace. I tak nás ale dost často něco zaskočí, nejčastěji rozdíly v jednotlivých pobočkách ÚP. Klienti se stejnou žádostí se často setkávají s jiným přístupem na každém z úřadů – co na jednom nevadí, je na druhém nepřípustné.“
Podle antropoložky a analytičky sociálních politik Lucie Trlifajové pak takto nastavený systém s nejasnými pravidly ponechává prostor pro osobní sympatie úředníků. Tím dochází ke konfliktním situacím a mnoho klientů získá pocit, že se nárok na dávky odvíjí od toho, kdo si je umí vyhádat. Vztahy mezi úředníky na straně jedné a žadateli na straně druhé jsou dlouhodobě napjaté a plné předsudků, což opět část potenciálních příjemců dávek od žádosti o pomoc odradí. Trlifajová dále uvádí, že tato situace může mít velmi závažné důsledky. Lidé si místo žádosti o dávky peníze porůznu půjčují, a nabízí se tedy otázka, zda tento přístup nepřispívá i k dalšímu velkému sociálnímu problému – vysoké míře zadlužení.
Co s tím?
Experti se vesměs shodují i v navrhovaných opatřeních, která by pomohla problém nečerpání dávek alespoň částečně vyřešit, a tím míru ohrožení chudobou snížit. Doporučují především komplexněji informovat o možnostech zlepšení situace za pomoci sociální podpory, zvýšit informovanost na jednotlivých úřadech práce, vytvořit oficiální kalkulačku, která by umožnila ověřit výši výpočtu, zjednodušit systém žádostí či automatizovat přidělování některých dávek a zacílit komunikaci na nejohroženější skupiny, například ve spolupráci s nejrůznějšími neziskovými organizacemi. Konečné řešení zůstává nicméně v rukou státu a je jen na něm, jestli a jak s těmito radami naloží.
Naši sociální pracovníci pomáhají lidem v sociální tísni právě s řešením podobných problémů. Bez vás to ale nejde. Podpořte nás prosím peněžním darem a pomozte Novému Prostoru financovat poskytování sociální práce, díky které se naši klienti mohou znovu začlenit do běžného života.
*Jména klientů pro jejich vlastní ochranu neuvádíme. Skutečnou identitu všech zmiňovaných ale redakce zná.
ZDROJE:
Studie organizace PAQ Research
Výzkum think-tanku IDEA
Analýza Lucie Trlifajové
