NP č.600 > RozhovorZpůsob, jakým pomáháte vy, se mi líbí tak nějak z podstatyMariana Petřáková

S Jiřím Macháčkem se při rozhovoru nepotkáváme. Zpívající herec a hrající zpěvák totiž překvapivě nemá rozhovory rád. „Asi je to tím, že patrně budu takový prapodivný tajnůstkář, který nemá potřebu se veřejně svěřovat s tím, jak to s ním doopravdy je, protože to vlastně pořádně sám neví,” odpovídá korespondenčně. Nový Prostor slaví jubileum a Jiří Macháček s ním. Ne poprvé a my doufáme, že ani naposledy.

Hrál jste někdy picí kostkovou hru „Na Macháčka”?

Já vůbec nevěděl, že ta hra existuje, to až když mi bylo tak kolem třiceti, tak mě ji naučil Lucián Krutomluv, tedy Lumír Tuček. Hráli jsme to poprvé u Tučků s jeho ženou Kolopějkou Vděčnou, tedy Janou Tučkovou, a s dalšími moderatizátory Rádia Limonádový Joe. Ale ten, kdo prohrál, nemusel pít na ex žádnej alkohol, místo toho mu ten, kdo vyhrál, mohl namalovat cokoliv na obličej, a to se pak nesmělo smejt několik dnů. Alkohol jsme u toho pili samozřejmě taky, ale mimo hru.

 

Po telefonu jste mi řekl, že nesnášíte poskytovat rozhovory. Přijde mi ale, že většina výstupů, které o Vás jsou dohledatelné na internetu, jsou z bulváru, tzv. o Vás bez Vás…

Je to možné, já si o sobě žádné výstupy nedohledávám, ale jsem si jist, že někde něco bude. Podívám se na to asi až v případě, že zcela přijdu o rozum.

 

Jaký vlastně máte k bulváru vztah?

Jakmile se objeví příležitost se mu vyhnout, tak ji využívám.

 

Jste vystudovaný právník. Hodil se Vám někdy Váš titul, např. v souvislosti právě s bulvárem?

Nepoužívám ten titul, rozhodně ne nijak aktivně… V občance ho tedy asi mám, počkejte, podívám se… Ne, tak tam není, tak je asi na řidičáku… Jo, tam ho mám, ale to je asi tak všechno. Když bylo potřeba řešit něco s bulvárem, požádal jsem o to vždycky kolegy, kteří se tím živí.

 

Soudil jste se někdy s někým?

Nebylo třeba, naštěstí jsem vždy všechno vyřešil mimosoudně.

 

Jaká byla Vaše nejoblíbenější role?

Každá. Všechny jsem dělal naplno a s láskou. Považuju to za své obrovské štěstí a nepřestávám za to děkovat.

 

Je nějaký film, ve kterém byste si už podruhé nezahrál?

Každý, který jsem natočil. To je podobné.

 

Proč?

Nechtěl bych být postaven do situace, že bych kterýkoli z těch filmů musel točit znovu. To by přece znamenalo, že se to napoprvé nějak nezdařilo, že?

 

Čeká Vás v nejbližší době nějaká zajímavá role?

Už to tak vypadá. Teď se začínám připravovat na natáčení osmidílné řady pro Českou televizi. Ten projekt se jmenuje „To se vysvětlí, soudruzi“ a je to krásně napsaná věc, která sice vychází ze skutečnosti, že v osmdesátých letech existoval v tehdejší ČSSR ústav pro výzkum paranormálních jevů. Mě baví ten nadhled a úhel pohledu, jakým se na to scenárista Miro Šifra dívá. Přijde mi to zábavné a těším se na to. Víc bych teď nerad prozrazoval.

 

Za svoji kariéru jste ztvárnil opravdu velké množství rolí. Je nějaká charakteristika, rys nebo vlastnost, která ty role spojovala?

To bych se neodvažoval tvrdit, ale pokud ano, tak si počkám, až mi to případně vyjeví nějaký odborník či odbornice z řad filmových historiků. Nestane-li se tak, zemřu pravděpodobně, aniž bych se to dozvěděl, ale již teď vím, že mě to tížit nebude.

KDYŽ MĚ TO POPADNE, TAK SE TO ROZJEDE, JÁ ZAPOMENU NA REALITU, KTERÁ MĚ OBKLOPUJE, A TVOŘÍM.

Do jaké role bylo pro Vás nejtěžší se vcítit, pochopit ji?

Do každé. Kromě Jakuba ze Samotářů. Do té jsem se tehdy vcítil celkem přirozeně. Tam jsem měl spíš opačný problém. Dlouho jsem nechápal, že natáčení už skončilo.

 

Nedávno jste promluvil v Interview na ČT24 o herci Josefu Abrhámovi jako svém uměleckém vzoru. Máte i jiné umělecké vzory?

Vedle Josefa to byli vlastně téměř všichni z tehdejšího Činoherního klubu a z Divadla Na zábradlí. Ono je to hodně spojeno s tím, že v těch osmdesátkách jsem byl kluk v pubertě, co se s rodiči přistěhoval do Prahy, co se sám hledal a chodil na ta představení a postupně mu docházelo, že teprve díky nim začíná mít život smysl. Když jsem si pak právě o tom s Josefem povídal, tak mi řekl, že oni tehdy hráli proto, že věřili, že se tím dá změnit svět. Tak jsem rád, že jsem mu stihnul říct, že pro mě ho opravdu změnili.

 

Občas si zahrajete i v reklamě. Myslíte si, že známí herci patří do produktových reklam?

Neřekl bych, že tam nutně patří. Ale když už jsme se bavili o Josefu Abrhámovi, tak mám dojem, že pro něj a celou jeho generaci by to byla asi palčivější otázka.

 

Pamatuji si na jedno vyjádření Ondřeje Vetchého, který byl pozván na jednu naši školní akci. Řekl, že do reklam herci chodí hlavně kvůli tomu, že jim samotné herectví skoro nestačí na zaplacení výdajů běžného života. Máte na to podobný názor?

Je to možné, ale mám-li být upřímný, tak já jsem se rozhodl přijmout tu nabídku v době, kdy jsem na zaplacení výdajů běžného života rozhodně měl. Já sám před sebou bych s tímto vysvětlením neobstál. Já jsem prostě s radostí podpořil nějaký produkt a vydělal si tím na výdaje jiného než běžného života a vůbec se za to nestydím.

 

Podle čeho si nabídky rolí do reklam vybíráte? Máte nějaké hranice, za které byste už nešel?

Je pravda, že některé nabídky do reklam jsem odmítl ještě před tím, než jsem se dozvěděl výši nabízeného honoráře. Takže nějaké hranice jistě mít budu, ale že bych vám byl schopen přesně říct, že kalhotky nebo lék proti kašli ještě jo, ale kožené bičíky s kovovými cvoky už ne… Tak takhle to opravdu zmapované nemám.

 

Vybavuji si Vaši reklamu „Popoplujem“ na Božkov. Pobavilo mě vyjádření Marka Prchala, který řekl: „Opět skvěle zahrané, ale když já mu nevěřím, že když jde do baru, pije Božkov.” Co byste mu na to vzkázal?

Ať mi klidně nevěří, žijeme ve svobodné zemi, nic se mu za to nemůže stát. A jinak, že děkuju za kompliment.

 

V (NE)BLÁZNI jste řekl, že jste si ve filmařině splnil všechno, co Vás lákalo, a čekáte na filmařskou výzvu. Co si pod tím máme představit?

Vždycky vás může něco překvapit, takový je život. A nemyslel jsem tím ani, že bych nutně čekal na něco zlomového. Spíš při čtení scénáře doufám, že mě nějak nečekaně zaujme, že budu mít rostoucí touhu to dočíst a budu mít pocit, že bych to chtěl sám vidět na plátně nebo na obrazovce.

 

A je nějaká taková výzva i v hudbě? Splnil jste si i v hudbě vše, co Vás lákalo?

Tam je to podobné. Já se vlastně asi umím těšit z toho, co chystám, ale i z toho, když se zrovna nic nechystá a já se mohu směle oddávat bezbřehému lelkování, což je také jeden z mých oblíbených koníčků.

 

Letos slavíte s kapelou čtvrtstoletí. Co to pro Vás znamená?

Popravdě řečeno celkem nic. Snad jen to, že si asi budeme muset dávat stranou víc peněz na soukromou sanitku a čtecí zařízení. Podstatné je to, že nás to baví, a doufáme, že i naše fanoušky.

 

Jak to oslavíte?

Vypadá to, že dvěma koncerty ve Foru Karlín 19. a 20. dubna. Ale nechci, aby to vypadalo jako reklama. I když nakonec, proč ne? Jestli ještě není vyprodáno, přijďte! Budeme rádi.

ŽIVOT JE JEN NÁHODA, A TÉ NÁHODY BYCHOM SI PŘECE MĚLI VÁŽIT A BÝT ZA NI VDĚČNI, AŤ UŽ JE TO SNADNÉ, NEBO NE.

V roce 2021 Vám vyšlo album Džus noci. Kolik nových textů jste od té doby napsal?

Víte, že vlastně žádný, který bych považoval za dokončený? Mám hodně takzvaných „rozdělávek”. A jejich počet se zvyšuje, což jistě svědčí o mé nezměrné pracovitosti a zároveň prachmizerné produktivitě.

 

Jak u Vás vypadá tvůrčí proces?

Když mě to popadne, tak se to rozjede, já zapomenu na realitu, která mě obklopuje, a tvořím. Pak procitnu a zjišťuji, co jsem zameškal. Zaplatím složenky, dluhy, penále a pokuty, ale co je hlavní – dílo je hotovo. Anebo taky ne…

 

Po vydání alba jste odjeli turné, kde jste mixovali staré písničky s těmi novými. Řekl jste, že: „Jsou písničky, které zahrát musíme, protože jinak by nám to fanoušci neodpustili.“ Které to jsou?

Říká se jim hity, ale vzpomínám si, že děda měl lepší výraz – „evrgríny“.

 

Před nějakou dobou už jste Nový Prostor podpořil, konkrétně v roce 2001. Pamatujete si na to?

Nepamatuju, ale je to vysoce pravděpodobné, protože se mi ta myšlenka pomáhat lidem bez domova, způsobem, jakým to děláte vy, líbí tak nějak z podstaty.

 

Sledoval jste od té doby cestu Nového Prostoru?

Jasně, občas jsem si ho koupil a přečetl.

 

Jaká sociální/politická témata ve Vás aktuálně rezonují a proč?

Základní lidská práva a svobody, občanská práva, demokratické principy. Tehdy před těmi dvaadvaceti lety jsem se nejspíš mylně domníval, že jsou tak nějak samozřejmé a automatické.

 

Zpíváte, že snadné je žít. Máte pocit, že je v této době žít snadné?

Vím, že pro spoustu lidí to je velká dřina, ale je snad nějaký důvod, proč do toho nejít? V souvislosti s tím mě napadá i jiná píseň, jistě ji znáte, v té se zase zpívá, že život je jen náhoda, a té náhody bychom si přece měli vážit a být za ni vděčni, ať už je to snadné, nebo ne.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!


Mariana Petřáková autor / Mariana Petřáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Klára Issová versus prodejkyně Alena: Za každou rolí je nějaký příběh / Monika Veselá > NP č.600 > Prodejci NP S Klárou Issovou se potkáváme u kávy v jednom z podniků na pražských Vinohradech. Rozhovor s ní vedla prodejkyně Alena, která, jako obvykle, byla na setkání poctivě připravená. Přesvědčte se sami. číst dále Mozkový implantát? Ne, raději neinvazivní mozkovou stimulaci. / Luboš Brabenec > NP č.600 > Věda Je možné vylepšit fungování mozku neinvazivně, bez složitého a náročného chirurgického zákroku? Jen pomocí přístroje, který lze snadno nasadit na hlavu? Taková technologie není sci-fi a máme ji už dnes. číst dále Nejpotřebnější často nepobírají sociální dávky. Nevědí, na co mají nárok. / Alžběta Ruschková > NP č.600 > Socky Více než polovina lidí v sociální tísni netuší, na jaké dávky mají nárok. To vyplývá z nedávného průzkumu, který redakce časopisu Nový Prostor provedla mezi svými klienty. Obtížná orientace ve složitém a mnohdy nepřehledném systému státní sociální pomoci je jedním z nejběžnějších problémů, se kterým se lidé bez majetku či bez domova potýkají. číst dále Jak se píšou šťastné konce / Monika Veselá > NP č.600 > Téma čísla Za skoro čtyřiadvacet let existence prošlo Novým Prostorem více než 5 800 lidí. Lidí v obtížné sociální situaci, lidí bez majetku, bez domova, ale s vůlí svůj život změnit. Škála jejich životních příběhů je překvapivě široká, od hloupých úrazů přes podnikatelské krachy až po vleklá citová strádání všeho druhu, pestré a často neuvěřitelné souhry náhod s drtivými následky. Cesta ze dna je náročná a plná překážek, se kterými se ne každý dokáže poprat. V tomto článku vám ale chceme představit dnes už bývalé prodejce, kterým se to povedlo. Tohle jsou jejich příběhy se šťastným koncem. číst dále

Nejčtenější články autora

Změněné stavy vědomí, já a vše ostatní / Mariana Petřáková > NP č.629 > Téma čísla Motá se mi hlava. Vzduch kolem mě se vlní, barevné obrazce mi tančí před očima, mám pocit, jako bych se na okolní svět dívala skrz kaleidoskop. Zvuky jsou podivně tlumené a cítím se, jako bych byla pod vodou. Nepoznávám místo, kde jsem, i když je mi známé, cítím se jako ve snu. Ale vím, že bdím. číst dále Důstojná menstruace není v Čechách samozřejmostí / Mariana Petřáková > NP č.601 > Rozhovor Podle studie společnosti Thinx z roku 2020 měla někdy každá čtvrtá žena v USA problém s nedostatkem financí na nákup menstruačních pomůcek. V Čechách statistická data o menstruační chudobě neexistují, i přestože se pravděpodobně dotýká velkého množství lidí, a čísla tak mohou být velmi podobná. Dlouholeté kamarádky Anna a Lucie z iniciativy SOLA se rozhodly dodávat menstruační pomůcky tam, kde je to potřeba. číst dále „Jdu na jedno” aneb realita alkoholové kultury v Česku / Mariana Petřáková > NP č.604 > Prodejci NP Česká republika patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele a také státy s nejvyšším výskytem jeho nárazového pití na světě. K takovým výsledkům přispívá hlavně bohatá tuzemská, zejména pivní kultura. Kdo všechno se ale pohybuje na hranici závislosti? číst dále „Tím nejzajímavějším divákem by pro mě byl on sám.“ Petr Jančárek o odcházení prvního českého prezidenta / Mariana Petřáková > NP č.622 > Rozhovor Dokumentarista a kameraman Petr Jančárek má v posledních týdnech napilno. „Už máme návštěvnost třináct tisíc, to je dobrý, ne?“ ptá se ho jeho spolupracovnice v kancelářích na Starém Městě, kde se spolu potkáváme na rozhovor se záměrem popovídat si o jeho novém snímku Tady Havel, slyšíte mě?. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů