Anna prodávala Nový Prostor ve stanici metra Radlická. Půl roku intenzivně řešila svoji nepříznivou situaci a společně se svojí sociální pracovnicí pracovaly na tom, aby se Anička znovu odrazila ode dna. A podařilo se. Získala bydlení, našla si práci a vypadá to, že i lásku. „Zrovna teď jsem na tom trochu bídně, ne co se týká peněz nebo bydlení, ale zdravotně. Čeká mě operace, ale když to dobře dopadne, za týden mě snad pustí. Jinak v současné době bydlím v takovém jakoby azylovém domě, ale je to tam super, mám balkon a jsem sama na pokoji. Ale budu se stěhovat, konečně mi to vyšlo a dostanu byt. Ale to až se uzdravím! Po odchodu z Nového Prostoru jsem začala pracovat pro policii, dělám na recepci, kde se střídáme ve dvou. Většinou mám ranní a jsem tam od osmi do dvou. Měla jsem štěstí, že je to práce, kde jsem se toho nemusela moc doučovat, zapisuju příchozí, hlásím návštěvy, volám… Jsem moc spokojená. Dřív to tak nebylo, musela jsem jít prodávat Nový Prostor kvůli tomu, že jsem přišla o práci, o bydlení, byla jsem na tom hodně špatně zdravotně. Díky prodeji jsem ale poznala hodně svých přátel, se kterýma jsem pořád ve styku. A díky tomu budeme i teď na Radlické hrát s divadlem Ježek a čížek jedno představení… I když už neprodávám, divadlo pořád chodím hrát. Taky jsem se víc naučila komunikovat s lidmi. Hodně mi to pomohlo, když jsem byla v krizi, mohla jsem si zaplatit nocleh a hlavně léky. Takže moc děkuji a přeji, ať se Nový Prostor dobře prodává a ať se o něm dozví další lidé, kteří potřebují pomoct jako já.“
Téměř rok jste na Hlavním nádraží v Praze mohli potkávat prodejce Jaroslava. Nový Prostor mu pomohl zvládnout návrat z protialkoholní léčby a doprovodil ho na cestě k úplnému zotavení. „Do Nového Prostoru jsem přišel v roce 2021, někdy v polovině listopadu. To bylo potom, co mě pustili z léčebny, měl jsem problémy s alkoholem a byl jsem tam skoro rok. Vyšel jsem ven a musel jsem spát na noclehárně, jinak bych byl venku. Jeden kamarád mi dohodil právě NP, tak jsem tam šel. Z prodeje mám nádherný zážitky, nevím, jestli si mě někdo pamatuje, ale třeba si na to moje číslo 3428 někdo vzpomene! Jinak se mám perfektně. Našel jsem si zaměstnání u bezpečnostní služby, hlídám stavbu. Až stavba skončí, dají mě zase někam jinam. Agentura mi navíc sehnala pěkné bydlení v jednom penzionu, kde jsem sám na pokoji. Takže super! Ale nebylo to úplně jednoduchý, měli hodně požadavků – chtěli čistý trestní rejstřík, tím jsem vyhověl, pak mě tak nějak zkoušeli, jestli to myslím vážně, a když zjistili, že ano, tak mě vzali. Práci mám už čtyři měsíce. Ke štěstí už mi vůbec nic nechybí, už jen aby sloužilo to zdravíčko! A všechno, co jsem získal, jsem získal díky vám. Děkuju.“
Peter přijel do Prahy v roce 2015, a to až z dalekých Spojených států. Jako pacifista nesouhlasil s válečnou politikou USA a přijel do Evropy hledat mír. „Pocházím z amerického Louisville ve státě Kentucky. Rozhodl jsem se odejít, protože pro mě bylo skličující vidět, jak jsou lidé nadšení z toho, že jsme v další válce, tou dobou totiž kulminoval konflikt v Iráku. Navíc mi pár let před tím zemřela matka, pak mi zemřela přítelkyně a pak… No, nechci si z toho utahovat, ale pak mi zemřel i pes. Navíc jsem přišel o dům a už mi nezůstalo moc důvodů, proč zůstávat. Můj tehdejší život byla jedna velká hrůza, ocital jsem se ve stále větší izolaci,“ popisuje Peter. „Do Česka jsem přicestoval z Holandska přes Belgii, Francii a Německo v polovině července roku 2015. Skončil jsem v Praze na hlavním nádraží, ve spacáku.“ Pak se ale Peter dozvěděl o Novém Prostoru, který prodával ve stanici metra Muzeum necelý rok. Peterovi se totiž ve spolupráci se sociálními pracovníky podařilo vyřídit veškeré doklady a povolení k pobytu. Peter v České republice zůstal a dnes pracuje v hostelu jako recepční.
Pan Milan je původně havířovský horník, hrával fotbal za ostravský Baník, a jeden čas dokonce vlastnil hospodu. „Několikrát jsem byl ale vykradený, pojišťovna měla velké požadavky na zabezpečení, já to nezvládal, prostě se všechno nahromadilo, přišel exekutor a já skončil na ulici,“ vzpomíná Milan na začátek rychlé cesty na dno. Zkoušel štěstí v Praze, nic moc z toho nebylo, naopak musel dokonce nějaký čas bydlet v jedné z jeskyň na Petříně. To jsou ale skoro dvě dekády zpátky. Přes Naději se pan Milan dostal i k Novému Prostoru, postupně prodával v Praze na Hlaváku, na I. P. Pavlova, zkusil prodej i „doma“ v Ostravě a vždycky, když se na něj trochu usmálo štěstí, přišla další rána. Podařilo se mu získat startovací byt, ale brzy o něj přišel. Podařilo se mu dostat do pořadu Krotitelé dluhů, krom dobrých rad dostal i dvacetitisícový honorář, ale jeho tehdejší spolubydlící mu peníze ukradl. „Vše se začalo obracet k lepšímu, když jsem začal prodávat v Kobylisích, kde mi pomáhali moji milí zákazníci. Pomohli mi k bydlení v 1+1 a také při vyrovnávání zbývajícího dluhu. V červnu 2019 jsem doprodal pár posledních časopisů a uspořádal jsem rozlučku v kobyliské restauraci.“ Pan Milan tak mohl po osmnácti letech skončit s prodejem Nového Prostoru a mohl začít žít normální život důchodce.
Adriana prodávala Nový Prostor ve stanici metra Florenc necelý rok. Kvůli koronavirové krizi přišla o práci v továrně s obalovými materiály. „Čekala jsem, až se situace trochu uvolní, protože jsem věděla, že se chci vrátit do obalové agentury, kde jsme balili barbíny od Mattela. Tři měsíce po vyhazovu jsem byla bez práce, tak jsem štrikovala, háčkovala a hledala jinou práci. Psala jsem spoustu mailů, ale všude chtěli poslat i životopis, což jsem já z mobilu poslat neuměla. Jinde mi zase poslali dotazník, který jsem si ale nemohla vytisknout, tak mě nevzali. To byla velká škoda. S těmi testy to je obecně špatné, nemám na to hlavu,“ popisuje Adriana. K Novému Prostoru ji přivedl její kamarád Jozef, který tou dobou také prodával. „Nejprve jsem váhala, ale pak si to šla zkusit a byla jsem ráda. Potkala jsem tu hodně lidí, kteří měli zkušenost s bezdomovectvím. Taky jsem si zažila život na ulici, hlavně kvůli příteli. Nechoval se dobře. Jednoho dne jsem se sebrala a odešla od něj, což byla nejrozumnější věc, jakou jsem mohla udělat. Byl na mě zlý, hodně pil. Mám s ním dvě děti, ale soud rozhodl, že zůstaly u něho. Já je už dva roky neviděla, s bývalým se nedá domluvit. Nic jsem proti tomu nezmohla, když sociálka řekla, že on má všechno a já nemám nic.“ V září roku 2021 se na Adrianu zase usmálo štěstí a přijali ji zpátky do práce. Dnes je zaměstnaná, s dětmi začala komunikovat a je šťastná.
Boženka byla prodejkyní Nového Prostoru mezi roky 2005 a 2009. Nejdříve prodávala časopisy v Praze, později se přestěhovala do Ostravy. „Nebyla jsem v moc dobré situaci, naletěla jsem jednomu chlapovi, který mi slíbil bydlení, ale nedodržel to a já skončila na ulici. Až pak díky Novému Prostoru jsem si mohla zaplatit pobyt na Armádě spásdy a taky jsem si konečně mohla koupit nějaký jídlo. Z prodeje jsem měla krásné vzpomínky, ale ty nejhezčí mám na divadlo Ježek a čížek. Díky němu jsem skončila s alkoholem. Dnes jsem v invalidním důchodu, žiju v Ostravě už šestnáct let a bydlím s maminkou. Snažím se skončit i s kouřením. Jen mě zlobí zdraví a nemůžu pracovat, jinak jsem spokojená.“
