Alena: Kláro, čím jste chtěla být jako malá? Nemohu si odpustit takovou obligátní otázku na začátek…
Klára: Já jsem si říkala, že si někdy budu muset v klidu sednout a opravdu se nad touhle odpovědí zamyslet. Co by to bylo, kdybych opravdu nebyla nikým ovlivněná, protože já jsem velmi brzo byla od rodičů navigovaná na herectví a neměla jsem vůbec čas si jako dítě něco přát.
Alena: Oběma rodiči?
Klára: Víc tatínkem. Tatínek mi oznámil, že budu slavná herečka, asi když mi bylo pět nebo šest let. (smích) Já jsem mu to odkývala, i když jsem moc nevěděla, co to znamená. Přihlásil mě do dramaťáku, kde se mi líbilo, takže jsem to neřešila, protože jsem tam chodila ráda. Po mnoha letech to pro mě začalo být přirozené, že bych to šla zkusit studovat na střední školu. Pak se to semlelo všechno strašně rychle, protože už během prvního ročníku jsem natočila svůj první film.
Alena: Takže by se dalo říct, že je to váš sen od dětství, i když vyprovokovaný rodiči.
Klára: Je to tak. Své povolání mám opravdu ráda a jsem vděčná, že tuhle profesi mohu dělat. Nastaly i momenty, kdy mi v tom prostředí nebylo dobře, nerozuměla jsem si s kolegy nebo jsem jako mladší neuměla uchopit svou citlivost a vstupování do různých rolí, takže nastalo i období kdy jsem se chtěla na herectví vykašlat… A v těch chvílích jsem si právě říkala, co bych byla, a to mě vrátilo zpátky, protože jsem zjistila, že to mám ráda a že jsem tátovi vděčná. Říkám, že to klidně mohl být osud a že mě do toho táta dobře dostrkal.
Alena: Hrajete v divadle, ve filmu, v televizních seriálech, také dabujete. Kdybych se zeptala, co z toho je vám nejbližší, co by to bylo?
Klára: Řekla bych, že výhoda herectví je ta, že je úžasně pestré a že ty jednotlivé věci můžete střídat a pak vás to neomrzí. Mám ráda, že můžu přebíhat a nenastane ponorka. Když třeba dlouho nehraju divadlo a dělám jen film, tak se mi pak po divadle začne stýskat.
Alena: Protože je to jiné?
Klára: V divadle máte nějaké spojení s diváky, zpětnou vazbu a odezvu. Během jednoho večera zažijete společnou katarzi. Je to společný zážitek, který se už nikdy neopakuje. Občas lidé říkají, že divadlo je terapeutické, a s tím souhlasím. Člověk jde večer do divadla, a i když má nějaký problém, tak tím, že se přenese do jiného času, do jiného období a přestanete být sám sebou a stane se na chvíli někým jiným, tak si vyčistí hlavu a nahlédne věc třeba z jiného úhlu. A diváci také.
Alena: Může to být i to, co máte na herectví nejraději?
Klára: Tu katarzi mám opravdu ráda. Ale nejradši mám asi zkoumání, co všechno zvládnu zahrát a jak překonávám strach a stud. Já jsem totiž jinak docela stydlivá, takže se tou profesí učím nebát a překonávat překážky.
Alena: No a jaké překážky to mohou být?
Klára: Na začátku, když si vybírám nějakou práci, tak si vybírám to, co neznám a co je pro mě nějaká výzva, takže nevím, jak to zahraju. Takže se bojím, jestli to zvládnu, jestli to neudělám blbě a nebudu pak kritizovaná, protože jste v hledáčku lidí. Taky musíte předstoupit před diváky, takže hrozí, že se ztrapníte, že se vám někdo vysměje. Ale na těch postavách mě baví, že se skrze ně můžu učit o lidských charakterech. Být hercem je trochu jako být psycholog. Musíte tu postavu rozebrat, poznat a zjistit, proč se tak chová. A někdy se může stát, že je postava na povrchu negativní, nepřátelská, nebo naopak hodně submisivní, takže musím zjistit, co je příčinou, proč se tak chová. Díky tomu většinou člověk získá lepší pochopení pro sebe, pro svoje vlastní chyby a slabosti a samozřejmě i pro chyby a slabosti ostatních. Tohle uvědomění mi taky pomáhá neodsuzovat charaktery, neodsuzovat různé role, protože za každou rolí je nějaký příběh.
Být hercem je trochu jako být psycholog. Musíte tu postavu rozebrat, poznat a zjistit, proč se tak chová.
Alena: Jen ho rozmotat. Což není jen u těch rolí, ale i v životě. O mně třeba hodně říkají, že jsem nafoukaná a arogantní, ale je to možná tím, že já si nerada připouštím lidi k tělu, protože se bojím, že by mi mohli ublížit. Ale to jsme odbočily.
Klára: Ve dvou větách dokážete říct, co je úplně zásadní pro nějakého člověka, a to je strašně důležité, aby k tomu herec takhle přistupoval. Nesoudil, jaká ta postava je, ale snažil se ji pochopit – že i ten zloděj nebo pachatel má nějaký důvod, proč to udělá.
Alena: A povede se vám to u každé postavy?
Klára: Zkouším to, hledám. Nebo vás také navede režisér a pomůže. Herectví je týmová práce. Základ je neodsuzovat jednání té postavy, ale hledat důvody proč to tak má, což nemusí být ani ve scénáři ukázáno a vy si historii postavy prostě vymýšlíte. Čím více o postavě víte, tím více nuancí můžete zahrát. Jsou na to různé nástroje a metody herectví a v tomhle ohledu se pořád snažím vzdělávat.
Alena: Takže se vlastně trochu vzděláváte v psychologii?
Klára: Psychologii mám moc ráda, čtu psychologické články nebo je poslouchám v audio verzi. Čtu i různé psychologické knihy anebo studuji nějaké herecké metody. Teď studuji online mezinárodní školu v angličtině, která je zaměřená na propojení vlastních zkušeností s charakterem postavy. V zahraničí pokračují ve vývoji herectví neustále a vznikají tak nové přístupy a metody, kdy ač už jste profesionální herec, tak se stále trénujete i v obdobích bez práce. Mám to ráda a každý workshop mě obohatí.
Alena: To mi přijde zajímavé a myslím, že to spousta z nás ani neví, že se herci ještě v oboru vzdělávají a není to tak, že se jen naučí scénář a roli vystřihnou.
Klára: Nikdy jsem se nepřestala vzdělávat a beru to jako nekonečný proces. S každou rolí stojím na začátku, a teprve hledám jak k ní přistoupit. Někdy si to žádá důkladnou přípravu a práci a někdy je to spíš intuitivní.
Alena: To i každý režisér asi preferuje něco jiného. Někdy tedy musíte zaimprovizovat a někdy musíte mít naučený scénář slovo od slova. Co je pro vás lepší?
Klára: Já mám ráda oboje. Dřív jsem se bála improvizace, vždycky jsem byla spíš pečlivý člověk, který se hodně připravuje. Ale teď vidím, jak je příprava důležitá, ale jak je stejně důležité umět jakoby vše poté hodit za hlavu a věřit, že se všechny ty informace ve mně uložily a že už jsem ten nástroj, kterým to proteče. Takže i já se osvobozuju od toho, abych měla všechno dokonale připravené, protože chtít být dokonalý není úplně dobré. Všichni máme nějaké chyby, které nás polidšťují, takže mám ráda, když je při práci volnost a možnost si hrát.
Alena: Máte agenta v Americe i ve Velké Británii. Kde vás to natáčení baví víc – v Čechách, nebo v zahraničí?
Klára: Mě baví oboje. Ale jakmile se snažíte prorazit venku, je to velká výzva, protože konkurence je větší. U nás už mám za sebou dlouholetou práci a vybudované jméno, takže i možná trochu jistotu a mohu si více vybírat. Zahraničí mě láká, protože mě baví hrát v angličtině. Také mě tam oslovují na všechny možné typy rolí a tolik vás neškatulkují, takže mě baví ten širší záběr charakterů.
Alena: V únoru má premiéru film Děti Nagana, ve kterém hrajete. Řeknete nám o něm něco?
Klára: Na tenhle film se moc těším, protože když jsem si přečetla scénář, tak mě to velmi dojalo, rozradostnilo, zasmála jsem se a přišlo mi, že to je příběh, ve kterém se každý může trochu poznat. Film se odehrává na pozadí úžasného vítězství našich hokejistů v Naganu. Je to velmi silný, emotivní a inspirující moment pro mého syna Doma. Tahle událost ho natolik ovlivní, že zatouží hrát hokej také. Chce v něčem uspět, něco dokázat a tak založí takový amatérský tým. Já hraji maminku Evu, která syna ze začátku moc nepodporuje. Jako maminka mám ještě jiné problémy k řešení, snažím se klidnit situaci doma mezi současným partnerem a synem. Film ukazuje lidské vztahy jak dospělých, tak i dětí, jejich radosti, ale i potíže, které musejí nějak překonat. Proto si myslím, že by se mohl film líbit širokému publiku a navíc je to výlet do devadesátek! (smích)
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
