Proč zrovna pečení chleba?
Líbí se mi, že to má takový minimalistický základ. Jen voda, mouka a sůl, a vzniká z toho neuvěřitelné množství variací, které jsou vlastně i náhledem do různých gastronomických světů a kultur. Samozřejmě mě baví jídlo jako celek, miluju polívky, hlavní chody, ale chleba, ten mě fascinuje. Přijde mi skvělý, že ve všech zemích a kulturách se chlebem začíná a přitom ten chleba každý pojímá trochu jinak. Navíc nás doma bylo sedm dětí, takže chleba byl ta nejzákladnější potravina a „dej si chleba s něčím" je asi nejsnazší a nejlepší odpověď na „mami, já mám hlad".
Tvoje kurzy pečení chleba jsou beznadějně vyprodané a komentáře na tvém blogu z velké části řeší právě to, kdy a kde bude další kurz. Zdá se, žes dokázala lidi pro pečení chleba nadchnout. Kdo je takový tvůj typický návštěvník kurzu? Představuju si městského hipstera, kterého nadchla idea pečení...
(směje se) Nejsou to jen hipsteři, jsou to i „normální lidi", který jsou prostě rádi za to, že je tu možnost pečení se naučit. Ale vím, na co narážíš. Je to prostě módní vlna a je v tom pořád taková trochu spiklenecká výlučnost. I když v porovnání s tím, jak jsem začínala, je to už dneska docela komfortní. Když začínala móda domácího pečení, vznikala nadšenecká internetová fóra, kde si lidi vyměňovali informace o tom, jaký je správný postup při pečení, jak sehnat kvásek a udržet ho při životě, já sama jsem z těch fór hodně čerpala, protože tu nic jiného nebylo.
Problém není to, že je k sehnání chleba za 75 korun. Problém je to, že je k dostání chleba tak levný, že s ním můžeme plýtvat.
O jaké době se to bavíme?
To byl zhruba rok 2010. V té době bylo možná pár malých regionálních pekáren, které dělaly tu klasickou šumavu, díky bohu za to, ale jinak se tu jela taková ta velká pekárenská průmyslová produkce. Lidi si chtějí péct buď proto, že mají chuť na něco jiného, nebo proto, že si chtějí připomenout chuť chleba jako z mládí, jako jednu z těch vůbec prvních ochutnaných potravin v životě.
Domácí chleba z řemeslné pekárny dneska běžně stojí sedmdesát, osmdesát korun. Je to moc?
Pro někoho určitě, ale jinak je drahý, protože si to zaslouží. Jsou lidé, co ho za tuhle cenu upečou, a lidé, co jej za tu cenu kupujou – třeba proto, že mají bezlepkovou dietu nebo prostě chtějí mít jistotu, že vědí, co jedí. Obecně platí, že nejlepší je vařit si a péct sám, protože jinak se k nám dostanou silně prefabrikované a vlastně hodně drahé potraviny. Tohle já vnímám jako takový nový leitmotiv mladé generace, která je hnaná touhou najíst se dobře, spíš než hodně. A najíst se dobře, to je vždycky dražší než najíst se jen hodně. Problém není to, že je k sehnání chleba za 75 korun a že si ho někdo koupí, problém je to, že je k dostání chleba tak levný, že s ním můžeme plýtvat. Jestliže je jídlo moc levné, nemáme k němu tak blízký vztah, jaký by si zasloužilo. A z toho vznikají ty hory odpadků a vzniká nekvalitní jídlo za mrzkej peníz, jídlo tak levné, že si ho každý může dovolit vyrábět a vyhodit. A jinde se ho třeba nedostává tolik, kolik by mělo.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
