Vítejte v našem ateliéru LUV-1, kde se nám vrší nesourodé hromady textilu. Všechny tyhle látky nacházím zapomenuté a nevyužité. Čekají tu na svou novou podobu. I tohle antracitové hedvábí na vrcholu jedné z nich. Jak jsem se dostala až sem?
Je jaro 2018 a já se toulám uličkami ve čtvrti Dongdaemun v Soulu. Proudy aut a davy lidí, kterým nerozumím ani slovo, už mě po několika týdnech života tady nevyvádějí z míry. Do Dongdaemunu se čas od času vydávám na lov. Je to čtvrť s největší koncentrací obchodů s textilem v Jižní Koreji, málokdy ale zavítám přímo do nich. To zajímavé se pro mě děje na ulicích. Nacházím pytle a skrumáže látek, které jsou jen tak odhozené – kusy, které nedosahují ideálu dokonalosti, po kterém korejská společnost tolik prahne. Sbírám velký kus popelavého materiálu ze země – na omak hedvábí – má jen vytrženou útkovou nit po celé své délce...
Korea se během posledních let probojovala do předních pozic na světovém trhu s krásou. Nacházení odhozených látek, kterým bych mohla vtisknout nový život, pro mne bylo tou dobou způsobem, jak se vymezit proti tamějšímu většinovému trendu. Po návratu z čtyřměsíční stáže v Soulu, kde jsem si prošla touhle odcizující zkušeností, jsem se rozhodla věnovat každému člověku víc osobní pozornosti. Do ateliéru za mnou chodí lidé, kterým je blízký můj přístup. Asi se teď podvědomě ještě víc snažím pracovat v duchu původních řemeslných šicích salonů. Mluvím se zákazníky a vnímám jejich potřeby a pocity tak, aby si domů odnesli oděv, který není jen kusem látky s nejistou budoucností.
