„Flaubert byl velký spisovatel. Začal psát opravdové příběhy ze života, už nevytvářel tu bublinu, kde se romanticky vypráví život, ale udělal ho reálný," vykládá nám v kavárně divadla dramaturgyně a autorka divadelní adaptace Iva Klestilová. „Zatímco v jiných látkách se útěky do snů popisují jako něco krásného v životě člověka, v tomhle příběhu se jí pro její bezmeznou důvěru a velký otevřený srdce při tom všem, co se jí děje, stanou osudným," říká Iva a prodejkyně Květa jí smutně přikyvuje. Když jsme se Květy ptali, zda by se v rámci naší spolupráce s divadlem chtěla stát jakýmsi patronem představení, dlouho váhala. Má za sebou těžký život a povídat si o řadě životních selhání a deziluzí není nic snadného. O to více si toho vážíme, že se Květa hecla a vypravila se s námi podívat na zkoušku (v té době byly asi tři týdny do premiéry) a pak se o svých dojmech z Paní Bovaryové podělila i s jejími inscenátory. „Mě ten příběh opravdu hodně zasáhl," rozpovídá se Květa. „Já v životě zažila hrozných zklamání taky právě z naivity a z toho, že jsem lidem důvěřovala," říká Květa.
Zklamání v člověku zůstane
Jako se paní Bovaryová trápí v nešťastném manželském svazku a zamotává se do svých milostných peripetií, stejně tak se svým životem protlouká paní Květa. V jednu chvíli našeho povídání si vzala slovo a rozpovídala se. Nemá smysl to nějak komentovat, přepisujeme tak, jak jsme si to spolu s tvůrci vyslechli. „Když mi bylo asi deset, zemřeli mi rodiče a vychovával mě starší bratr. Takže to bylo všelijaký. Když mně bylo šestnáct, tak jsem se tajně, aby to bratr nevěděl, zamilovala do jednoho, byl starší, měl něco za sebou. Utekla jsem z domova a přespávala u kamarádky. A k té chodil i můj bejvalej a koukal po mně, já po něm taky a on že mně najde ubytování, tak jo, že pro mě ráno přijede. On mě odvezl rovnou ke svým rodičům! Už jsem nemohla couvat, když mě představil. Přijmuli mě, pohostili, byla polévka, kuře s bramborem, to si pamatuju jako dneska a byli na mě hodní. Asi po roce jsem přišla do jiného stavu, tak už jsem tam rovnou zůstala, že jo. Od ČKD, kde jsem pracovala, jsem dostala byt a přestěhovali jsme se do Vysočan a měli druhého syna.
Nepotkala jsem v životě mužskýho, kterej by mě nezklamal.
No jenomže on bejvalej dělal takový vylomeniny, takže ho pak na rok zavřeli. Zůstala jsem se dvěma dětma sama. A to zklamání, to bylo dost krutý, myslela jsem, že bude vždycky se mnou, že má dvě děti a že se bude chovat jinak. Byla jsem sice smutná, ale o děti jsem se starala, nějak to zvládala. Sestra jednoho dne říká, že zařídí hlídání, tak se můžeme taky někde pobavit. Tak jsme si šly zatančit a na první pohled jsem se zamilovala do jednoho, takovej nádhernej muž to byl, pozval mě k baru a to víte, člověk měl lepší náladu... a přišla jsem do jinýho stavu. Měla jsem strach, co bude dál. Co já tehdy prožívala! Ty strachy, jak mě zřídí, až se vrátí z vězení, on když se naštval, byl zlej. Ten druhej se za celou dobu, co jsem byla v jiným stavu, ukázal tak dvakrát. A když přišel potřetí, koukám, že má cucfleky. Co je? To nic není. Utekl. A bylo z toho další zklamání, že jo. První se vrátil z věznice a přijmul to tak, že to nevadí, že to vychováme. Ale později si stejně našel jinou a já zase zůstala sama. A tak pořád dokola," zastaví se na chvíli paní Květa, kterou tyto peripetie postupně připravily o rodinu i zázemí, a po nějaké době strávené na ubytovnách nyní přespává na Hermesu, lodi pro lidi bez přístřeší.
„A co byste třeba zpětně udělala jinak?" ptáme se. „Asi bych ho už nechtěla, toho mužskýho, toho prvního. Nebo... ani jednoho! Nepotkala jsem mužskýho, co by mě nezklamal. To pak v člověku zůstane. Děti? Mají dneska každý svoje. Co mi dělá radost? Rodina? Ani ne, nevim. Já bych řekla, že nic. Ani vnuci. Jednoho jsem dlouho neviděla, jsem si ho našla na internetu, je mu devatenáct let, a byla jsem ráda, že je velkej a že odstudoval, ale když jsme se měli sejít podruhý, tak nic. A já se mu nedivím. Zase zklamání. Co k tomu říct, jsem na to holt sama. Jako by se domluvili, ty mužský."
