NP č.623 > Téma číslaZdraví v nezdravém světě. Workoholismus často přichází pomalu a nenápadnětext: Julie Šafová, foto: GoodFon

Zhruba před pěti lety pronesl jeden nejmenovaný český politik větu: „Jsem workoholik a nestydím se za to.“ Svůj pracovní režim tehdy popsal jako šestnáctihodinovou jízdu, která nekončí ani o víkendech. Jenže to, co je pro jednoho poslance důkaz pracovitosti, je pro jiné vážný psychický problém.

Podobné chlubení se extrémní pracovní zátěží není žádnou novinkou nejen v politice. Normalizace dlouhodobého intenzivního nasazení přitom může vést k závažným zdravotním problémům. Na vině nejsou pouze osobní ambice jedince, ale také nastavení většinové společnosti.

 

„Nikomu z nás nemůže uniknout, že žijeme ve společnosti zaměřené na výkon,“ míní klinická psycholožka Lucie Čajánková. „Výkonová orientace je všude kolem nás, je jí nasáklé prakticky každé prostředí, kde se běžně pohybujeme. Mnohdy si neseme otisk z naší výchovy – byli jsme oceňovaní za výkon, takto jsme získávali pozornost a lásku. Sami si tak vlastně vytváříme prostředí, které je pro nás pastí,“ dodává.

Workoholik je vyčerpaný po fyzické i psychické stránce, jeho výkon vůbec nemusí být kvalitní, práce ho nemusí naplňovat, vztahy kolem něj nefungují a dostává se na životní jednokolejku.

Společnost orientovaná na výkon tak workoholismus neboli závislost na práci na první dojem může vnímat jako přednost. Čajánková ale vysvětluje, že většinová představa typického workoholika není zcela správná. Podle ní workoholika lidé považují za kvalitně fungujícího člověka, který ovšem pracuje příliš. „To ale není workoholismus. Workoholik je vyčerpaný po fyzické i psychické stránce, jeho výkon vůbec nemusí být kvalitní, práce ho nemusí naplňovat, vztahy kolem něj nefungují a dostává se na životní jednokolejku,“ vysvětluje odbornice.

 

Hranice mezi workoholismem a obyčejnou pracovitostí je přitom relativně křehká. „Z mého pohledu nám hranici ukazuje vztah, který k práci máme. Můžeme do práce být nadšení a zapálení, a přesto na ní nebýt závislými,“ popisuje psycholožka. Běžný člověk si například po několika dlouhých dnech v zaměstnání dopřeje odpočinek. Workoholik naopak pracuje až do vyčerpání sil. „Jede na dluh a nemůže jinak. Potřeby buď nevnímá, anebo je potlačuje a zachází s nimi jako s nedůležitými, aby ho od práce nezdržovaly,“ říká Čajánková.

V pasti tlaku

Workoholismus se navíc neprojevuje „pouze“ přehnanou touhou neustále pracovat. Zaměstnání se rychle stává středovým bodem dané osoby a jedinou pro ni smysluplnou činností. „Práci děláte, myslíte na ni, mluvíte o ní. Jste s prací nutkavě spojení. Věnujete jí postupně maximum své pozornosti a energie,“ míní Čajánková. Pokud workoholik nemá přístup ke své droze, cítí se psychicky i fyzicky špatně. Když naopak pracuje ve svém tempu, je z přepracování vyčerpán. Taková závislost pak dopadá i na workoholikovo okolí. „Trpí vaše vztahy, ostatní si stěžují, že s nimi netrávíte čas, kolegové se vám vyhýbají, protože nastavujete vysokou laťku, nestýkáte se s přáteli, protože potřebujete pracovat,“ vyjmenovává psycholožka.

 

Čajánková přitom upozorňuje, že workoholismus nastupuje pomalu a nenápadně – častými přesčasy v zaměstnání nebo omezováním jiných aktivit právě na úkor práce. Svou roli v rozvoji workoholismu, který někteří odborníci řadí mezi nelátkové závislosti a jiní ho považují za druh kompenzačního chování, nesou i technologie. Umožňují totiž to, že jsme celý den dostupní, tudíž můžeme prakticky neustále pracovat. Bariéra mezi osobním časem a zaměstnáním se kvůli digitálním technologiím a práci z domova slévá. „Tím stoupá tlak, kterému jsme vystaveni. Tlak na rychlost, dostupnost, větší efektivitu, produktivitu, tlak na to držet krok s vývojem, s konkurencí, na dosažení většího množství práce v krátkém čase a podobně,“ popisuje Čajánková. „Na toto není lidské tělo stavěné. V tlaku na výkon se ztrácí naše bytí, odpojujeme se od sebe a od svých potřeb. A tak se ocitáme v chronickém stresu,“ dodává. Právě důraz na kontakt s vlastním tělem, svými potřebami a sebou samým spadá do zásadní prevence i v psychoterapii, kterou se workoholismus následně léčí.

 

Boj s workoholismem přitom není pouze o vyrovnání jedince se svou závislostí, ale také o proměně uvažování nás všech. „Vzhledem k výše zmiňovanému výkonovému nastavení celé společnosti je to z mého pohledu velká výzva, zacházet se sebou zdravě v nezdravém prostředí,“ uzavírá Lucie Čajánková.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.


Julie Šafová autor / Julie Šafová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů