Zdraví se se svými přáteli. Je vidět, že se sem už těšil. Tuším proč.
„Tě hlídala babička, co?" ptám se, i když znám odpověď. Prostě už je ve věku, kdy je raději obklopen svými přáteli než babičkou a nekonečnými televizními seriály. Párky k obědu se časem taky přejedí.
„Jo."
„Dneska máme k obědu tortilly."
„Konečně," odvětí.
Chlapec, který s ním sdílí pokoj, ho obejme a dá mu pusu na uvítanou. Spí spolu na pokoji už několik let, a když jeden z nich z nějakého důvodu chybí, nesou to těžce. Asi tolik k autismu a přátelství.
Možná ještě jeden postřeh. I když spolu autisté u nás ve stacionáři vycházejí dobře, moc typických přátelských vztahů jsem tu nezažil. Fungují spíš jako kolektiv a bližší vztahy navazují s asistenty. Je to pro ně jednodušší.
Tahle dvojice je ale jiná. Na ní jsem poprvé viděl, jak ten vztah spolu budují. Viděl jsem vzájemnou podporu, strach jeden o druhého a taky vzájemné škádlení. Ale především každý z nich dává do toho vztahu něco navíc. Moc rád se na to dívám.
Jde si vybalit své věci do skříně. Z dvojice přátel představuje tu klidnější a rozvážnější polovinu.
„Půjdu s tebou, dám na tebe pozor," oznámí mu, řekněme, ta spíš impulzivnější polovina jejich přátelství.
„Radši ne," zareaguje.
Když se vrací z pokoje, v ruce drží umělohmotnou krabičku s nějakou buchtou. Patrně aby ten přechod z domova zpět do stacionáře nebyl tak náročný.
„Chceš si to teď sníst?" zeptám se ho.
„Hmm, asi jo."
Vtom se objeví jeho parťák. „Dám si taky," řekne směrem k němu a jde si pro talířek.
„To se ale musíš zeptat," upozorním ho.
„Chceš taky podat lžičku?" zeptá se decentně.
„Jo."
Přátelství někdy znamená i oběť, dojde mi.
Nevím, do jaké míry jsou schopni uvědomit si, co znamená přátelství nebo radost, která z něho plyne. Ve skutečnosti je to totiž úplně jedno. Prostě jim je spolu fajn, a to si moc dobře uvědomují. Možná že mnohdy vědí daleko víc než my. Než my, kteří umíme o vztazích popsat stovky papírů, ale neumíme je prožít.
