Dům bez východu je více než 140minutový dokument o dění v brněnské „Kuncovce“. Můžete mi to místo představit?
Kuncovka je dům, který funguje zhruba dvě desetiletí jako bytový dům. Nicméně panují v něm určité podmínky, které můžeme nazývat jako podmínky ubytovací. Dům má tedy povahu ubytovny, ale oficiálně je nájemním domem. Obyvatelé sice platí nájem, ale fungují tam velice nestandardní praktiky.
O jaké praktiky jde?
Když jsem zde natáčel, tak past spočívala v tom, že jde o nájemní dům. Když totiž obyvatelé mají nájemní smlouvu, dostávají příspěvek na bydlení. Ten je vyšší než doplatek na bydlení, který dostávají, když mají jen ubytovací smlouvu na ubytovně. Provozovatelům tedy šlo více peněz, ale podmínky a standardy odpovídaly ubytovnám. Obyvatelé Kuncovky měli smlouvu vždy pouze na jeden měsíc. Docházelo tak k řetězení krátkodobých nájemních smluv, přestože nájem má vytvářet pocit bezpečí a především chránit.
I když lidé platili za úklid, museli si uklízet sami a donášet dřevo, aby se zatopilo. Také platili za elektřinu a vodu, přitom teplá voda včetně topení tekla dvě hodiny denně. Elektřina se často vypínala nátlakovým způsobem, neoficiálně se doplácely třeba po dni další peníze, aby se opět zapnula. Některé věci se hradily různými úkoly, objevilo se i podezření na úkony sexuálních praktik.
Všechny rodiny v tomto domě se nacházely v extrémním ohrožení ztráty bydlení. Jakákoliv jejich snaha bránit se těmto praktikám znamenala riziko, že by mohly skončit na ulici. Byla to spíše taková bytová noční můra, život v extrémním tlaku. Můj kolega dokumentarista říkal, že jde vlastně o neoliberální koncentrační tábor.
Dokument vznikal od roku 2017. Jak jste se k tématu dostal?
Ve svém předchozím dokumentu Bydlet proti všemu jsem sledoval bytovou krizi a ubytovny jsou její nejhorší tváří. Jenže na ubytovny se příliš dostat nedá, protože jsou střežené a nemají rády pozornost médií. V drtivé většině jsou spojeny s různými společensko-patologickými jevy, jako je prodej drog, prostituce či lichva.
Všechny rodiny v tomto domě se nacházely v extrémním ohrožení ztráty bydlení. Jakákoliv jejich snaha bránit se těmto praktikám znamenala riziko, že by mohly skončit na ulici.
Tady ovšem nastala zajímavá situace – samy ženy na Kuncovce se rozhodly spojit. V organizaci je síla a ony věděly, že nebude tak snadné vyhodit všechny naráz. Oslovily některé lidi v Brně, včetně sociálního pracovníka Jana Miloty, který za mnou přišel a řekl mi o možnosti natočení Kuncovky. Potřebovali totiž nějaký důkazní materiál, ale současně jsem dostal možnost natočit z toho dokument.
Natáčení jako mystery shopping
Do domu jste dojížděl, nebo jste se tam přímo nastěhoval?
Nastěhování nebylo možné pro nikoho, kdo není Rom. Jiní lidé takový typ ubytování skoro nevyhledávají. Vyřešili jsme to způsobem, který se v odborné terminologii nazývá mystery shopping. Nasadili jsme tam infiltrátora, jmenoval se Julius Kala, byl Rom a stylizoval se do člověka v bytové nouzi. Měl oficiální smlouvu, bydlel tam a já u něho přespával. Byl jsem tam ale tajně, případně se říkalo, že jsem tam na návštěvě, což bylo legální.
Když vše prasklo a zjistilo se, že Julek je tam nastrčený, aby pomáhal sbírat důkazy a bránit nájemníky, tak to vlastně tolik nezměnilo. Akorát nás tam najednou bylo více, protože už nebylo potřeba vytvářet dojem anonymity. Střídal jsem se tam já a aktivistická skupina kolem iniciativy Chceme bydlet, která nájemníkům pomáhala.
Film jste také sám natáčel a stříhal. Kolik lidí za filmový štáb tedy bylo v domě?
Pracuji metodou úzké definice autorského filmu, takže filmový štáb jsem jenom já. Vyhovuje mi to, byť technicky je to trochu stres. Pro tento typ dokumentu je to ovšem důležité, protože štáb ohrožuje důvěru u protagonistů. Byl jsem tam jako člověk, který s nimi potřeboval navázat důvěru. Reálně jsem jim chtěl pomoci a potřeboval jsem, aby mě nebrali jen jako vnější subjekt, ale jako součást řešení.
Jak na vaši přítomnost reagoval majitel domu Robert Hrdina?
Je nutné dodat, že Hrdina nikde nefiguruje jako oficiální právní majitel, ale fakticky se jako majitel choval. Nicméně podle informací, které mám, jeho chování nevybočuje ze škály chování jiných majitelů ubytoven. Ti lidé mají ohromnou moc, podle mě jsou produktem té moci a podle toho se chovají. To znamená s velkou arogancí a hlavně necitlivostí.
Evidentně je to člověk, kterému nevadí pozornost. Nejprve neměl pocit ohrožení, takže spíše exhiboval. Když pochopil, že mohu být problém, tak došlo k fázi vyhrožování. Několikrát zmiňoval, že si najde informace, které mě mohou poškodit, a že na mě najde nějakou špínu. Nicméně protože přítomnost aktivistů a mě jako dokumentaristy mu tam byla nepříjemná, reagoval na to svými způsoby. Platil lidi v domě, aby nám znepříjemňovali život verbálními útoky, rozbíjením věcí a podobně. Jednal, ale v pozadí.
Při natáčení takového dokumentu se jistě řeší hodně etických otázek. Jak jste pracoval s tím, abyste zachoval důstojnost obyvatel domu, když žijí v takto nuzných podmínkách?
To je velký problém, protože jako dokumentarista musím pracovat s vizuálními stereotypy. Jde o věci, které by z normálního neutrálního pohledu neříkaly nutně nic závadného, ale v tomto filmu by byly vnímány jako odkaz. Jako příklad mohu uvést to, že ubytovny jsou špinavé a zanedbané a zároveň v nich často bydlí Romové. Faktem přitom je, že obyvatelé domu si platili za úklid a v jejich bytech bylo vždycky čisto. To, že je dům zanedbaný a špinavý, je naopak jev, kterému se říká „dojení“ neboli „milking“. Pro tyto ubytovny je typické, že majitelé na nich tak vydělávají, že vůbec neinvestují do jejich údržby a opravy. Naší prioritou tedy bylo například vystříhat stav, za který lidé v domě nemohli, ale týkal se toho, jak to tam vypadá. Abychom nevytvářeli právě tento stereotyp, kterému můžeme říkat „poverty porn“ neboli „obscénnost z chudoby“.
Angažovaný dokument
Vy se v tvorbě nevěnujete pouze krizi bydlení, ale také jiným současným problémům, jako je vizuální smog a fast fashion, natáčel jste třeba i o ekologickém aktivismu. Vnímáte svou roli jako aktivistickou?
To je problematický termín. Musím přiznat, že ani mně samotnému termín „aktivistický“ není příjemný, protože je zanesený, byť trošku neprávem, určitou pejorativností. Nikdy mi nešlo do hlavy, proč by občanský aktivismus měl být vnímán negativně. Dobrý stav společnosti se odvíjí od toho, jak a kdo o ni pečuje. Mám ale radši termín „angažovaný“, protože mám o něco zájem a v něčem se angažuji. Aktivismus se v běžném povědomí pojí více s demonstrativnější formou.
Co je ambicí vašich filmů? Chtěl byste jimi na problémy upozornit, nebo chcete, aby se staly katalyzátorem změny?
Katalyzátorem změny by měly být určitě. My sociálně kritičtí filmaři jsme trochu vystřízlivěli z toho, že by film mohl společnost změnit. Hodně sociálně kritických filmů ztratilo svoje ostří. Film se stává doménou zábavy a sociálně realistické filmy jsou nepříjemné, neposkytují zábavu. Jenže s Domem bez východu jsme zjistili něco, co jsme si neuvědomovali. Ve chvíli, kdy je to ostří opravdu ostré a upřímné, tak je lidi schopno pobouřit natolik, že mají vůli něco měnit. To je doména filmu, na rozdíl od žurnalistiky nepředáváme informace věcně, ale skrze prožitek.
Reálně jsem jim chtěl pomoci a potřeboval jsem, aby mě nebrali jen jako vnější subjekt, ale jako součást řešení.
Skvělé je, že na film reagují i zástupci úřadu. Oslovila nás policie, tento měsíc promítáme na policejním prezidiu. Jde o výrazný úspěch, protože policie má zájem projít reflexí v oblasti práce s menšinami. Nyní také domlouváme projekci v parlamentu a setkání se zástupci některých výborů.
Rok 2024 byl v kulturní sféře zaměřen na sdílení pracovních podmínek a upozorňování na problémy audiovizuálního průmyslu a na určitou křehkost tohoto systému. Jak jako dokumentarista vnímáte svou pracovní pozici?
Katastrofálně, jako dokumentarista se nemám šanci uživit. V tuto chvíli jsem na úřadu práce. Jde o velice nestabilní a psychicky velice složitou práci. A je to náročnější, čím jsem starší, protože potřebuji mít jistotu zaplacení nájmu. Je to o sebeobětování. Mé filmy by nikdy nevznikly, kdyby měly být normálně financované, byť na úrovni minimální mzdy. Ve své tvorbě jsem utopil tisíce hodin volné práce, na kterou jsem si vydělal brigádami.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
