Hmota, která ve svém základním stavu vypadá jako jemná keramická hlína, se po vypálení změní v ryzí stříbro. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem ten na pohled alchymistický proces naprosto nechápala. Janě trvalo zkrocení hmoty více než pět let. Její příběh je především o tom, že svou stříbrnou kost držela pevně.
„Dlouhá léta jsem pracovala jako novinářka. S modelovacím stříbrem jsem začala pracovat, protože mě přestávalo bavit psát. K prvnímu setkání s modelovacím kovem došlo na internetu. Našla jsem si ho sama, dnes je to asi dvanáct let. Pak trvalo nějakou dobu, než jsem ho skutečně dostala do ruky. Z Ameriky ho nechtěli poslat, pak jsem vypátrala pobočku ve Švýcarsku a skončila jsem v rakouském Štýrském Hradci. Zastavila jsem se tam, když jsme jeli z dovolené, ale oni mi stříbro nechtěli prodat a tvrdili, že k tomu musím mít jejich školení. To jsem odmítla s tvrzením, že to zvládnu. Ale měla jsem velké oči.
Přinesla jsem si ho domů a po velké euforii jsem byla otrávená. Měla jsem návod, hmotu a nevěděla jsem, co s tím. Návod jsem si přečetla několikrát a nepohnula jsem se dál. YouTube tehdy nebyl plný právě těchto ukázek... Nicméně jsem se rozhodla, že si koupím další hmotu. Dostala jsem kontakt na německé zastoupení, a ti mě během týdne přijeli školit ke mně domů.
A pak se to rozjelo. Ve chvíli, kdy jsem byla schopna si vydělat na materiál, jehož cena byla tenkrát závratná, jsem začala tvořit. Cenový limit se ukázal jako dobrý motiv k tomu, abych hmotou zbytečně neplácala a dělala jenom věci, které mám rozmyšlené. Naučilo mě to víc přemýšlet nad prostorem, tvarem, velikostí.
Tak pět let mi trvalo, než mne hlína začala poslouchat. V tom mezičase jsem se radovala, že jsem vůbec něco stvořila. Další překážka, přes kterou jsem musela přelézt, bylo „klasické zlatnické vzdělání", které má striktní pravidla. Tady žádné limity nejsou. Tady se hraje jen na to, co dokáže hlava vymyslet a prsty vymodelovat. Je třeba pustit do hlavy svobodu a tvořit si, co chceš...
Pak jsem stříbro kombinovala s kameny, přidávala smalty, které se na stříbře chovají předvídatelně a poslušně, až je to občas nuda, takže jsem začala žíhat, sypat na ně popel a další věci. Také jsem stříbro začala kombinovat s mědí. Hmota má fenomenální schopnost obtiskovat do sebe cokoli – řasu, peříčko, lístek, dotek prstu. Na výstavě, kterou budu mít v květnu, budu mít snad i torza tváře, tedy úsměvu, vrásek.
Dnes dělám kurzy v Ateliéru stříbra v Holešovicích. Pro mne i účastníky je úžasné, že každý, kdo přijde, odchází s nositelným šperkem, i když si myslí, že není úplně nadaný. Je to doping spokojenosti, štěstí a sebedůvěry. Lidé přicházejí na kurzy unavení a odcházejí s jiskřičkami v očích
