Raší velmi brzy zjara a dá se najít už teď. Vyhledává světlé okraje lesů, remízky, křoviska. Jak název napovídá, vyskytuje se i na okrajích vinic. V zahradách je považován za plevelnou rostlinu, protože se poměrně bujně rozmnožuje – většinou vegetativně, dělením podzemních cibulek.
Co s ním v kuchyni
Nadzemní část se sbírá stejně jako pažitka a mnoho laiků, poučených ve sběru planých jedlých bylin, mu přezdívá divoký šnytlík. Jeho použití se tedy automaticky nabízí pro všechny těžké zimní pažitkové recepty – do polévek, na guláše, na luštěniny – případně i později do lehčích postních jídel – tvarohové pomazánky, omelety, zeleninové vývary, velikonoční nádivka, anebo jako přísada pro moderní detoxové smoothie. Zábavu v kuchyni poskytuje i podzemní část, titěrné cibulky, které jsou očistně štiplavé.
Co se o něm povídá
Báchorek o česneku je nepočítaně. Na konec zimy se hodí zejména vše, co se týká jeho léčebných schopností. Staré knihy příliš nerozlišují jednotlivé druhy česneku, a těch je jen u nás kolem dvaceti druhů. Prakticky neexistuje nemoc, na niž by v nějaké formě česnek nepůsobil. Takže prý zmírňuje astma, uklidňuje střeva a vyhání střevní parazity, krotí kašel a dělá zvučný a jasný hlas, působí močopudně, snižuje krevní tlak, působí proti skleróze. Zevně pak pomáhal proti uštknutí hadem nebo na puchýře a bradavice. Působí jako poměrně spolehlivé antiafrodisiakum, protože jeho vůně prostupuje nejen dech, ale i pokožku.
Léčebné účinky česneku mají svůj základ v síře, která je obsažena v typicky čpící sloučenině zvané alicin. Ten hubí bakterie i plísně, a to nejen v lidském těle, ale i kolem sebe. Z tohoto důvodu je také často používán jako „dezinfekční doprovodná rostlina“ třeba k mrkvi nebo k jahodám.
Mytologie česneku je spojena hlavně se Svatojánskou nocí, takže o tom později. Badatelé se dohadují, že česnek mohl být rostlinou, která dostala muže z Odysseovy posádky ze spárů Kirké. Jak známo, čarodějka je zaklela do prasat.
