Jak se učí malé děti základy komedie?
Humor má každý v sobě, ale jakmile vám někdo řekne „buď vtipnej", tak se ve vás probudí blok. Když o tom, že máte být vtipný, začnete přemejšlet, dostanete se do křeče a nic vtipnýho z toho není. Namísto něčeho skutečně vtipnýho, uděláme něco, o čem si myslíme, že by se mohlo vtipným jevit. A to je třeba zlikvidovat.
Jak se to dělá?
Hrát si s tím, bavit se tím. Uvolnit se a osvobodit se. Když se seberete a půjdete v baru pro pivo, tak jdete pro pivo, ale když máte to samý udělat na jevišti, tak najednou „jdete na jevišti pro pivo", uvědomíte si, že vás sledují stovky očí a najednou jdete úplně jinak. To se musí odbourat. Od toho by měly být ty kroužky a dramaťáky, tam se dá naučit, že se na jevišti cítíte svobodně, že si můžete hrát, že si na jevišti může dovolit leccos, co jinde ne. Jeviště snese cokoliv. Když se vám podaří tohle pochopit a podle toho se zachovat, je to úžasně osvobozující.
Učil jste nejen budoucí herce na konzervatoři, ale i malé děti v liduškách. U těch není asi třeba nějaký blok složitě odstraňovat.
občas se až leknete toho prázdna, co na vás z hlediště jde
To bylo fajn, protože malé děti, ty si prostě hrajou. Tam je jiný problém – je třeba je trochu krotit, aby nelezly po zdi. S dětma na dramaťácích jsem se snažil, abychom hned po premiéře, kam přijdou maminky a babičky, začali hrát i před cizím publikem. To už bylo mnohem zajímavější, protože publikum se začalo smát spontánně, a ne proto, že vidí svoje děti. No a tohle, když těm dětem došlo, že se nesmějí jen jejich rodiče, tak pak měly tendenci se utrhnout ze řetězu. A zase bylo třeba hlídat, aby toho humoru nebylo moc, protože by to přestávalo dávat smysl.
Příliš mnoho humoru zabije humor.
Ano! Nesmíte to na lidi hrnout jako nějakou vlnou. A umět pointovat věci, to je strašně důležitý! Umět poznat ten silný, humorný moment, vychutnat si ho, dát si třeba pauzu a pak ten vtip posadit – to je matematika. To už je i pro zkušenýho herce oříšek, aby to neuhnal, aby to sehrál přesně a aby ta pointa byla přesně zasazená. Zdálo by se, že dělat humor je strašně jednoduchý, ale ono je to naopak strašně složitý.
Je na učení základů herectví komedie lepší než tragické kusy?
V komedii jsou to příjemnější a přístupnější situace. Na komedii se dají různé situace lépe variovat tak, aby vás nutily si domýšlet, abyste byli stále vtipní a bavilo vás sledovat, co se z toho vtipu může ještě dál stát. Ale pozor, i v tragédii jsou póly čistě komický. Třeba takový Dostojevský, to si každý představí, kdoví jak to není zachmuřený a zatěžkaný, ale ne, tam jsou právě o to silnější a pravdivější komický prvky. Humor a tragédie k sobě mají velice blízko a samozřejmě nejen na divadle. Zemřel mi táta, byli jsme na pohřbu, po kremaci a kondolenci pomalu odcházíme, beru věnec a jdu a za mnou přiběhne zřízenec a vyrve mi ten věnec a říká: ne, tenhle je až pro toho druhýho. (směje se). Vtipný je to jenom proto, že se to stalo v tak vážný situaci.
Spíše než smysl pro humor se dají naučit nějaké dovednosti, které vám ten humor pomohou lépe prodat...
Dá se naučit třeba i to, že když improvizujete, abyste šel k věci, aby to nebylo plácání. Dá se naučit přesně mluvit, přesně pointovat. Jsou konverzační komedie, kde se nedějou žádný velký divadelní akce, kde vlastně jen plyne přesně napsanej text, kterej je třeba dobře a přesně říkat a dopointovat. A i to jsou strašně těžký věci. Součástí toho je i umět poslouchat partnera na jevišti a umět na něj byť i naučený text navázat, aby to fungovalo. Vztah postav na scéně musí být uvěřitelný, i když oba herci vědí, že jsou tam přesně matematicky dané pauzy a pomlky. Musíte umět poslouchat toho druhýho, mít postřeh, umět okažitě reagovat a odpovědět. Ale to se dá naučit, to se zafixovává opakováním, často se mnohokrát při zkoušce opakuje jeden dialog, dokud se to nezažije.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
