NP č.529 > Téma číslaPříliš směšné na středověkLibor Hruška

Dvojice mladých historiků Vojtěch Bažant a Martin Šorm boří stereotypy o zamračené středověké Evropě. Slovní hříčky, absurdní humor, ironie, satira i nadsázka, to vše existovalo už tehdy. A k tomu nádavkem prdící mniši, hroziví hlemýždi a zajíci zabijáci.

Středověká křesťanská kultura a humor, jak to jde dohromady? Nezačalo se v Evropě volně dýchat až s příchodem renesance?
Představa o středověku jako o zamračené epoše, kdy lidé postrádali smysl pro humor, vznikla v 18. a 19. století, kdy se formovalo moderní dějepisectví. Mnoho tehdejších historiků přímo pocházelo z řeholních řádů, a tak k interpretaci středověku přistupovali opatrně. Byla tendence ho vnímat jen jako období ovládané církví, a tu tehdy chápali jako vážnou instituci. Vědci 18. a 19. století proto často zasahovali do pramenů, některé nechávali zcela stranou, jiné – třeba ty plné sprosťáren – považovali za mladší upravené opisy a sami se pokoušeli rekonstruovat „původní“ verze.


Falšovali.
Není potřeba takhle hodnotit. „Tohle je příliš směšné, to přece nemůže být původní,“ uvažovali. Schopnost udělat vtip je navíc spojována se silnou individualitou, s jedincem, který má vyvinutý intelekt a je schopen používat ironii. A středověk v 19. století opravdu vnímali jinak – jako méně racionální a kolektivnější.


Angličané jsou hrdí na svůj suchý humor, Itálie má bláznivé komedie. Byl humor středověké Evropy univerzální, nebo se dá už tehdy vysledovat určitá diferenciace?
Podle nás nic jako národní humor neexistuje ani dnes. Nedá se přece říct, že bychom se my tři zasmáli něčemu úplně jinému než například tři stejně staří Němci. Vtipné ale je, že se moderní dějepisectví přesně tímhle směrem rozhlíželo. Třeba španělský jazykovědec a historik Pidal se ve 20. století na základě analýzy latinských legend pokoušel popsat specifický humor raně středověkého Španělska. Je to ale nesmysl, protože jednotlivé motivy z legend jsou převzaté a putují literaturou napříč regiony.


Ani specifický ostrovní humor podle vás neexistuje?
Jeden anglista přišel s bizarním tvrzením, že základ dnešního suchého humoru se dá vystopovat ve 14. století u Chaucera. Humor je považován za jeden ze symbolů pokroku, a proto zmínky o něm nesměly chybět při pozdějším formování jednotlivých národních kultur. Angličané říkali: „Vidíte, my jsme stejně vtipní jako dnes už od 14. století, který národ tohle může říct?!“, ale hned přispěchal francouzský badatel s tím, že anglická literatura začala být komická až po příchodu Normanů z kontinentální Evropy: „Anglický humor se zrodil díky nám Francouzům!“ Když vidíte, jak tyhle konstrukty vznikají, nemůžete k otázce specifických národních humorů nebýt skeptický.

všechny typy humoru existovaly už ve středověku. hříčky, absurdita, ironie i sprosťárny.

Vraťme se ke středověké církvi. Byla tedy „zamračenou“ institucí, nebo ne?
Církev produkovala spoustu textů, najdou se mezi nimi samozřejmě i takové, které nabádaly lidi, aby se zbytečně nerozptylovali smíchem, aby se plně soustředili na modlitbu a přemýšlení o Bohu. Smích představoval projev pýchy, tedy hříchu. Na druhou stranu narazíte také na texty ukazující, že celý příběh stvoření je vlastně i tak trochu k smíchu. Ten smích ale nemá víru zlehčovat, je naopak vyjádřením radosti. Církev řešila třeba i otázku přípustnosti humoru v kázáních. Někteří kněží používali pro odlehčení a udržení pozornosti posluchačů zábavné historky, druzí oponovali, že to odvádí pozornost od slova Božího.

 

Našla by se tedy vůbec nějaká tabu?
My si dnes často představujeme, že duchovní, kolektivně založený středověk by se nikdy nesmál světcům, Kristovi nebo Panně Marii. Třeba v takových pašijových hrách se ale kromě závažných pasáží o utrpení Krista setkáváme i s odlehčenou scénou, kde Kristus převlečený za zahradníka jako hrubián sprostě nadává Máří Magdaleně. Plné směšných scén a drsného humoru jsou také středověké legendy. Smích ale neznamená výsměch, to by u zbožných lidí ani nedávalo smysl – nemohu se přece vysmívat něčemu, čemu sám věřím, to by byl protimluv. Zlý, ponižující humor samozřejmě existoval také, byl ale namířený třeba proti bohům jiných náboženství.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

„Vůbec neradíme příchozímu do Prahy, aby s sebou psa bral.“ / Libor Hruška > NP č.527 > Téma čísla První pejskaři to ve městech neměli jednoduché. Platilo to hlavně pro chovatele takzvaných psů luxusních, jejichž chov nepřinášel žádný hospodářský užitek. Jak se Praha před půl druhým stoletím rozhodla regulovat jejich počty a kde udělali autoři filmového Švejka chybu. číst dále Příští stanice: Petržalka / Libor Hruška > NP č.498 > Téma čísla I Bratislava měla mít své metro, budovat se začalo v roce 1988, ale po pádu režimu se práce zastavily. Stopy projektu jsou dodnes k vidění na sídlišti Petržalka. „Bratislava si na svoji druhou šanci mít metro bude muset ještě dost dlouho počkat. V nejbližších 15 letech to určitě nebude,“ říká Peter Martinko, odborník na historii i současnost bratislavské hromadné dopravy. číst dále Za vlnkou doleva / Libor Hruška > NP č.510 > Téma čísla Žlutá, modrá, zelená, červená. Značky se nemalují jen na kůru stromů, v osmdesátých letech se barevné symboly objevily také na fasádách panelových domů při výstavbě sídliště Jižní Město II. O propracovaném systému, který člověka dokáže beze slov – jen za pomoci kombinace symbolů a barev – nasměrovat na tu správnou adresu, jsme si povídali s jeho spoluautorkou, architektkou Vítězslavou Rothbauerovou. číst dále Sen o české Africe / Libor Hruška > NP č.495 > Téma čísla Po 1. světové válce někteří Češi podlehli imperiálním choutkám. Co kdybychom po poraženém Německu získali Togo? Pokud se o tom mezi evropskými diplomaty kdy jednalo, tak pouze v kuloárech. Historik a spisovatel Pavel Kosatík se ale zamýšlí, jakými bychom byli koloniálními správci a jak by to ovlivnilo naše další dějiny. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů