Paleolitičtí lovci, nebo až pozdější zemědělci? V tom, kdo a kdy se jako první rozhodl ochočit vlka obecného, nemá věda dodnes jasno. Jisté naopak je, že pionýři domestikace si zvířata pořizovali ze zcela jiných pohnutek než dnešní chovatelé ze Žižkova nebo Letné. Fenomén městského pejskaření, tedy chovu psů – použijme dobovou terminologii – luxusních, nepřinášejících žádný hospodářský užitek se zrodil až s průmyslovou revolucí. Jak ve své studii Vždy s oddaností tklivou a nezištnou upozorňuje historička Milena Lenderová, rozdělila v 19. století urbanizace a procesy, které s ní souvisely, obyvatelům měst život na sféru veřejnou a dřívějším generacím zcela neznámou sféru privátní. Do intimního prostoru rodiny se spolu s lidmi stěhovala také zvířata chovaná nyní primárně pro radost, která v rychle bobtnajících odosobnělých městských aglomeracích začala fungovat i jako symbolické terapeutické pouto mezi jejich obyvateli a stále se vzdalující přírodou. Pes se stával členem rodiny, často se zcela výsadním postavením, a oproti minulosti získával také vlastní identitu. Právě ve století páry započala rychlá cesta k polidštění, až zbožštění psa.
Psi pracovní versus luxusní
Teze Mileny Lenderové však zdaleka nepasují na všechny psy chované v tehdejších městech. Ještě za první republiky tu vedle privilegovaných psů luxusních žila také masa psího plebsu – zvířata užitková, hlídající domy a tovární areály, sloužící v kasárnách nebo zapřažená do pekařských a mlékařských vozíků. V Praze byl vzájemný poměr zhruba jedna ku jedné. Psi se na dvě odlišné kasty dělili i podle dobové legislativy, zhmotněním této nerovnosti byly odlišné barvy známek. Psům luxusním, s nimiž paničky korzovaly v městských parcích, po Příkopech nebo Ferdinandově třídě, se na krku houpaly známky žluté, psům pracovním bílé. Druhé z nich čistě teoreticky neměly být v pražských ulicích téměř k vidění. „Tito psi nesmí pobíhati po ulici mimo své určení, jinak budou pohodnými chyceni, i když by je majitel s sebou vedl, protože budou poznáni podle odchylné známky," píše se ve Věstníku obecního královského hlavního města Prahy pro rok 1914, úřady však zároveň vybízely pohodné, aby byli shovívaví v případech, kdy je pes pouze vyveden na ulici za účelem vykonání rychlé tělesné potřeby.
K utracení byli prý odnášeni psi, kteří se bez košíku vyhřívali na zápraží nebo jen svému pánovi na chvíli seskočili z jedoucího vozu na dlažbu
Hlavním důvodem, proč si lidé pořizovali bílou známku, byla její nižší cena. Ve vnitřní Praze byl dlouho roční poplatek za hlídacího psa čtyři rakousko-uherské koruny, zatímco za psy luxusní se platil dvojnásobek. Na předměstích byl tento rozdíl ještě markantnější, na Smíchově se platil trojnásobek, v Karlíně a na Královských Vinohradech byla daň za zbytečný pejskařský luxus dokonce čtyřikrát vyšší. Těsně před první světovou válkou zdražily žluté známky na čtyřnásobek ceny bílých také v Praze. Není divu, že mnoho lidí přicházelo za takto nastavených podmínek s extenzivním výkladem slova „hlídací": Dejte mi bílou známku, pes mi hlídá byt! Každý takový vykuk ale riskoval, že bude muset v případě kontroly při procházce na ulici rozdíl v dani doplatit.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
