Letos na jaře uspořádal římský dopravní podnik den otevřených dveří v prostorách dokončované stanice metra San Giovanni. Stavba nové trasy C, která se má otevřít do konce roku, se táhla přes deset let, za tu dobu tady archeologové ze země vysvobodili přes 40 tisíc historických artefaktů. Část mohla skončit v některém ze stávajících muzeí, zbytek navždy zmizet v depozitáři, město se ale rozhodlo proměnit v muzeum přímo vestibul stanice San Giovanni. Pravděpodobně bude jedním z nejnavštěvovanějších muzeí světa.
Dno vestibulů je v hloubce, kam se archeolog normálně nedostane.
Co se při vykopávkách podařilo objevit v Praze? Budování prvního úseku metra ze Sokolovské (dnes Florenc) na Kačerov na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se obešlo bez větších archeologických manévrů. Odlišná situace nastala v následující dekádě, kdy se razicí štít Metrostavu zakousl i pod Staré Město. Neznamená to, že by se na céčku nenašlo vůbec nic. Asi nejznámějším artefaktem je kamenný reliéf s dvojicí lvů a znaků zavěšený dnes ve stanici I. P. Pavlova, který býval ozdobným prvkem barokního opevnění Nového Města. Nejzajímavější archeologická akce paradoxně neproběhla v historickém centru města, ale na Pankráci. S budováním linky C souvisela pouze nepřímo. „Šlo o výzkum v areálu kostela svatého Pankráce. Metro mělo vést přímo pod tímto kostelem. Záchranný archeologický výzkum v letech 1968 až 1970 zde přinesl jedno z prvních velkých překvapení. Uvnitř v interiéru barokního kostela z konce 17. století byly odkryty základy románské rotundy," vypráví specialista na románskou Prahu, archeolog Zdeněk Dragoun.
On sám se kolem výstavby pražského metra začal pohybovat po roce 1972. Kvůli účasti na demonstraci v srpnu 1969 ho jako politicky nespolehlivou osobu vyhodili z Filozofické fakulty, a tak nedostudovaný archeolog nastoupil alespoň do Průzkumové čety pražského stavebního podniku, která byla k ruce památkářům z Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody. „Oficiálně jsem byl kopáč, ale neoficiálně jsem se podílel na vedení některých výzkumů," vzpomíná Dragoun. Mimochodem, archeologické pracoviště pražských památkářů bylo v šedesátých letech založeno právě kvůli výstavbě metra, v Muzeu hlavního města Prahy ani v Archeologickém ústavu Československé akademie věd totiž neměli dost lidí. „Myslím, že například muzeum mělo jenom tři archeology, navíc jen jeden z nich dělal středověk. Obhospodařovávalo celou Velkou Prahu a – nevím přesně do jakého roku – i okresy Praha-východ a Praha-západ," říká Dragoun. Archeologický ústav měl odborníků na středověk více, ale jen jeden měl na starosti pražské podhradí. Ostatní řešili Pražský hrad nebo Vyšehrad. „Ta kapacita byla skutečně velmi omezená," přidává se dlouholetý Dragounův kolega, archeolog Michal Tryml, který u pražských památkářů pracuje od roku 1973.
Středověký Můstek přežil jen díky své mimořádně šťastné poloze na okraji výkopu.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
