„Mami, támhle je moje babička. Pojď, já vás seznámím." Na první pohled naprosto absurdní konverzace, díky práci obecně prospěšné společnosti Mezi námi ji ale na ulici zaslechnout můžete. Pražská neziskovka už čtvrtým rokem organizuje setkávání dětí ze škol a školek se seniory z okolí. Občas se stane, že se děti ve své bezprostřednosti rozhodnou nové dědečky a babičky vtáhnout do rodiny. „Někde si seniory doslova adoptují. U dědečků se třeba stává, že je pak rodina bere na fotbal," říká ředitelka Mezi námi Linda Obrtelová. Sedíme v kavárně v Podolí, pražské čtvrti, kde se nápad zrodil a kde se také uskutečnila první mezigenerační setkání. „Od té doby jsme propojili zhruba osmdesát škol a školek s osmdesáti zařízeními pro seniory," těší Obrtelovou. Řeč je zatím hlavně o Praze, už nyní se ale objevují první vlaštovky z jiných regionů.
Jak přesně setkávání fungují? Na úvod je potřeba říci, že projekty má obecně prospěšná společnost Mezi námi hned dva – v rámci programu s názvem Povídej docházejí děti do domovů důchodců, druhý program, pojmenovaný Přečti, zve naopak seniory do školek. Začněme druhým z nich. Staří lidé se v rámci něj mohou hlásit do Klubu pohádkových čtecích babiček a dědečků a po krátkém proškolení od dabérky Kláry Kuklové mohou vyrazit se svojí oblíbenou knížkou mezi děti. V současné době je seniorů-dobrovolníků v klubu necelá padesátka. Většinu tvoří čtecí babičky, do školek ale vyrážejí i dva zkušení čtecí dědečkové, pánové Karel a René. „Jednou za čtvrt roku máme společná setkání, na kterých si senioři vyměňují své zkušenosti se čtením, dávají si tipy na oblíbené dětské knihy, dále se vzdělávají a povídají si," popisuje Obrtelová. Pro děti bývají půlhodinové čtenářské seance silným zážitkem. Jejich prarodiče jsou často ještě v produktivním věku, takže nemají času nazbyt, a s příbuznými o další generaci staršími přijdou děti do kontaktu ještě méně.
Hlavně pro předškoláky je určen také druhý program, Povídej. Děti spolu s pedagogy vyrážejí jednou za tři čtyři týdny do spřáteleného domova důchodců, kde si při různých činnostech tři čtvrtě hodiny povídají s jeho obyvateli. Ideální skupina se skládá z nějakých patnácti dětí a stejného počtu seniorů. Tematicky by návštěva měla navazovat na to, co se právě probírá ve školce. „Chcete příklad? Když děti ve školce vyprávějí, jaká povolání mají jejich rodiče, objeví se otázka, jak se jednotlivé práce dělaly za časů jejich prababiček. Při návštěvě domova se pak dozvědí, že existovala povolání jako švec nebo pradlena, se kterými se dnes už nesetkají," vybírá z mnoha různých scénářů Obrtelová. Děti si rozšíří obzory, ale zkrátka nepřijdou ani staří lidé. Předškoláci je nakazí svou energií a optimismem, rozhovory bývají naprosto spontánní. Dědečkové a babičky cítí, že jejich zážitky někoho upřímně zajímají. „Nejmladší a nejstarší generace jsou si bližší, než si většina lidí myslí. Umějí žít teď a tady," všimla si Obrtelová. Mezigenerační setkávání by podle ní měla společnost stmelovat. „Když někdo něco nezná, bojí se toho. To je mnohdy vidět i na vztahu děti-senioři. Třeba děti během rozhovorů poznají, že staří lidé nejsou jen ti morousové, kteří je okřikují v parku, ale moudří lidé, kteří toho hodně prožili a mají ostatním stále co říci."
V úvodu jsme nakousli, že se vztah dětí s jejich novými prarodiči nemusí omezovat jen na oficiální setkávání ve školce nebo v domově důchodců. Spárované instituce se většinou nacházejí blízko sebe, a tak se děti s důchodci potkávají i jindy. Časté bývá pozvání na vánoční besídky a další hromadné akce. „To je pro mne moment, kdy přichází ten největší doják. Na besídku přijdou babičky s berlemi a děti je představují rodičům. Při vystoupení pak některé babičky brečí dojetím. A já brečím s nimi," uzavírá Obrtelová.
