NP č.526 > Jiné čteníPůvab komiseStanislav Komárek

Teprve v tento moment se odvážný žurnalista, který by si s nějakým tím lupičem poradil, opravdu vyděsil. Věděl proč. Středoevropská tradice polokolektivního vykonávání moci je velmi stará a bývalé Rakousko v ní předznamenávalo budoucí trendy. Samo slovo komise pochází z latinského con-mittere – společně vysílat – a původně znamenalo spíše malou „expedici", která měla něco mimo okruh kancelářského prostoru, tak říkajíc v terénu, vyšetřit nebo vykonat. K zatýkání vzpurného novináře se podobná instituce hodila přímo ideálně a situace hezky ukazuje původní význam tohoto slova i počinu. Komise nejrůznějších druhů v zásadě představují jakýsi kompromis mezi situacemi, kdy se rozhoduje v širokém měřítku, třeba volbami do sněmovny, a těmi, kdy se nějaký k tomu zplnomocněný jedinec rozhoduje z moci svěřeného úřadu sám a jaksi „autokraticky", v triviálním případě třeba učitel známkující kompozice z českého jazyka. Nedá se říci, že by podobná grémia neměla ve společnosti své rozumné uplatnění: tam, kde je ve hře mnoho a selhání jedince by mělo katastrofální důsledky, je takováto pojistka dobrá. Vypovídání války, hrdelní či jiné velmi závažné pře svěřené porotě a do určité míry i vydávání vědeckých gradů (neboli vědecké hodnosti, pozn. red) konzervující a střežící nějakou intelektuální tradici jsou zajisté z tohoto okruhu jevů. Jinak ale představují komise formu útěku od individuální odpovědnosti, někdy v míře jen mírné, jindy zcela krajní – dnes už málokdo ví, že Čeka (ČéKá) byla akronymickou zkratkou pro „mimořádnou komisi" (črezvyčájnaja komíssija). Není ostatně náhodou, že akronymické zkratky znamenají většinou něco neblahého. Dnešní evropská realita není až tak ohrožována „mimořádnými" komisemi a jejich zvěrstvy, jako spíše komisemi „řádnými" a jejich přemírou. Pro něco, jako je zdravý rozum, bohužel zbývá v takto nastaveném systému ponechán jen nevelký prostor...