Byl to samopal, který rozložen na prvočinitele (říkávalo se tomu „rozborka a sborka“) nechává netechnického intelektuála žasnout nad skutečností, že sestává jen z několika málo kusů oceli, důmyslně do sebe zapadajících. Navzdory tomu lze touto věcičkou, ne o mnoho složitější nežli tradiční mechanický kafemlejnek, zasáhnout na několik set metrů terč či v horším případě živého člověka. Ve vojenském žargonu se takováto vlastnost přiléhavě nazývá blbuvzdorností a v praxi představuje nepochybnou hodnotu – i mladík, vytažený z péče o masově ustájené dojnice, se již po řekněme dvoudenní instruktáži může úspěšně vypravit „na lov“. Rozhovor samopalem je krátký, úsečný a oběma stranám pochopitelný. Přijde-li biolog, znalý jen středoevropských lesů, do amazonské džungle, nestačí žasnout a je spíše nepříjemně překvapen. Obrovské stromy mají koruny kdesi v nedohlednu a bez motorové pily či vrtulníku do nich nenahlédneme. A nahlédneme-li, visí v nich krom vlastních stromových větví i metráky epifytů – bromélií, orchidejí, kapradin a dalšího rostlinstva s přebohatou faunou, která je osidluje. Brzy zjistíme, jak velice se v celém tom pandemoniu nevyznáme. Celek je značně skličující, asi jako život v zakomplikovaném postindustriálním státě. S daňovým přiznáním nemají potíže pouze prosťáčci a bujně diferencovanou houštinu právního státu oživuje bohatá fauna právních a daňových poradců, v hloubi rozmanitých úřadů se ukrývají specialisté jako hlubinné ryby v trhlinách stěn Mariánského příkopu. I organizace zdánlivě zainteresované na neproblematickém zisku, typu řekněme mobilních operátorů či železnic, vyprodukují za krátký čas tak bizarní spleť různých slev, programů a soutěží, že i pouhá orientace v nich by si žádala specializovaného poradce. V tundře se naopak vyzná i biolog po prvních dvou semestrech, je přehledná a blbuvzdorná. Nedaleký ledovec v ní však mrazivě dýchá a je pozdě si říkat, proč že jsme tu džungli tehdy neprořezávali…