NP č.528 > Jiné čteníHierarchieStanislav Komárek

Důstojník v kasárnách, představený v úřadě, mistr ve veřtatu, starosta ve vsi, učitel ve škole či tatík s odepnutým páskem, organizující život potomstva a ženy, byli mnohem většími pány, než jsou dnes, každý takovým malým samovládným carem na svém vymezeném dvorku. Hierarchičnost ve společnosti se rozpadá z různých konců, poslední ránu jí zasadila v teorii postmoderna a v praxi internet. Internetové vyhledávače najdou dané slovo, ať už je vyvěsil renomovaný vědec, ministerstvo, anebo Veronika Vaňousová, učnice oboru kadeřnice-pedikérka ve svém mnohostránkovém obřadně prezentovaném životopisu. Jako vše na světě je to dílem dobře, dílem zle. Někoho jistě může pohoršovat, že prší poměrně rovnoměrně na spravedlivé i nespravedlivé, nikdo však nepochybuje o tom, že k spravedlivým patří. Hierarchicky strukturované části společnosti v posledních dekádách velmi utrpěly – armáda prakticky zmizela, železnice je na pokraji rozpadu, moderní firma sestává z několika pracovníků sedících u svých kompjútrů doma a univerzity ční v této jen excesivní administrativou zpevňované kaši jako zvláštní archaismus, který se trendům hledí přizpůsobit. Cestou k vlivu ve společnosti je mnohem spíše vítězství v televizní soutěži nežli složení nějaké „mandarínské" zkoušky. Na řadu řídících funkcí už je v zásadě obtížno sehnat člověka, který by je byl vůbec ochoten vykonávat a převzít za ně odpovědnost, byť jakkoli omezenou. Neznamená to ovšem, že neexistuje strach, poslušnost, opatrnost a autocenzura, jen to všechno přichází jaksi rozvolněně, dobrovolně, ani ne „kam vítr, tam plášť", ale pokud možno plášť ještě před větrem, aby se „veřejný anonym" (man sagt, říkají Němci v nepřeložitelné upřímnosti), v něhož se rozplynul tatík, pan rada i mocnář, neurazil a nepodusil nás.