Vkus a manuální práce
Základní kurz šití jsme absolvovali v Institutu módní tvorby v Praze na Vinohradech, lektorkou nám byla návrhářka Tereza Ujevičová. V Institutu pracuje rok a vede jak krátkodobé víkendové workshopy, tak komplexnější půlroční kurzy. V těch se účastnice (muži se za celý rok objevili tři, tak nám snad prominou, když je budeme z gramatického hlediska ignorovat) naučí nejen samotné šití, ale všechny aspekty módní tvorby od návrhů po založení vlastního studia.
My jsme byli součástí klubu klasického šití, který nemá pevný program, ale pomáhá začínajícím švadlenám, návrhářkám nebo krejčovým s realizací jejich modelů. Dámy, které jsme zde potkali, si šily většinou věci pro sebe. Ne proto, že by to snad bylo levnější, ale proto, že nejsou spokojeny s konfekčními modely v obchodech a raději si vytvoří originál. Byla tu ale i majitelka vlastní značky Freshistic, která si nechává poradit s vytvářením střihů na míru zákaznicím. Lektorka Tereza zdůrazňuje u kurzistek hlavně motivaci vytvářet něco vlastníma rukama. Ponořit se do činnosti, která jde pomalu, ale stojí za ní hmatatelný výsledek.
Měření a stříhání
Abychom si výrobu osahali od začátku, začali jsme vytvářením střihu. To znamená celého mě přeměřit, podle základního vzoru vše narýsovat v životní velikosti a vystřihnout. Některé míry jsou i pro laika srozumitelné, jiné by ho ani nenapadlo měřit. A k tomu přepočty a přičítání konstant, které vám sdělí jen zkušená švadlena. Naše nezkušenost se projevila také tím, že jsme koupili o něco málo méně látky – tedy přesněji úpletu – než bylo potřeba. U pruhovaného námořnického vzoru jsme tak museli udělat jeden rukáv příčně a druhý podélně pruhovaný. To bychom sice mohli vydávat za umělecký záměr a také to nadále budeme dělat, skutečnost je ale taková, že jinak ten rukáv prostě střihnout nešlo a výsledkem je kromě originálního designu také to, že každý rukáv je v jiném směru pružný.
Špendlíky
Brzy jsem si musel osvojit i práci se špendlíky, což by se mohlo zdát jako banalita. Ale zpětně mám pocit, že spíchávání věcí barevnými špendlíky bylo snad víc než samotného šití. Zásadním objevem tak pro mě byl náramek s polštářkem, díky kterému si člověk nemusí píchat špendlíky do jazyka a přitom je má stále po, nebo spíše na ruce. A jestliže Tereze trvá každé zapíchnutí špendlíku půl vteřiny a mně dvě, udělá to v celkovém součtu výrazný časový rozdíl. Začíná to už připevněním papírového střihu na látku, aby se neposouval při stříhání. Každý šev pak spíchnete nejdřív špendlíky, které jeden po druhém vyndaváte, jak zajíždějí do útrob šicího stroje, kam rozhodně zajet nikdy nesmějí.
Overlock
Při sešívání jsem používal šicí stroj Overlock, což je něco, co jsem do té doby snad někde zaslechl, ale na vlastní oči jsem ho viděl poprvé. Je to malý zázrak, který pomocí dvou jehel, čtyř nití, nože a posuvného zařízení zároveň ořezává, šije i začišťuje. Přistupoval jsem k němu s posvátným respektem. Nožním pedálem jsem pomalu cukal látkou kupředu a připadal jsem si jako řidič v pražské dopravní zácpě. Do cíle jsem také dorazil příslušně pozdě, poslední úpravy jsem dokončoval až na třetím dvouhodinovém sezení.
Rychlá móda
Není nad to, vyzkoušet si vlastnoručně vyrobit něco, pro co musíte jindy do obchodu. Vede to nevyhnutelně k zamyšlení, jaká je skutečná cena levných konfekčních oděvů. Jak masová musí být jejich výroba, aby rozmělnila náklady na technologie a dopravu. Za jakých podmínek pracují lidé, kteří nás šatí, a jestli nás jednou nedoženou environmentální a sociální dopady, které dnes nejsou v ceně „rychlé módy“ zahrnuty.
Institut módní tvorby
Korunní 880/101, Praha
institutmodnitvorby.cz
