Z kazatelen, tiskařských lisů, novinových rotaček a rozhlasových a televizních stanic se po věky ozývaly výpovědi, které měly „učinit lid lepším". Konfuciánští úředníci měli jako „starší bratři" lid neustále napomínat a vést – konfuciánská morálka neviděla ráda ani romány, protože jsou „smyšlené" a odvádějí lid od smyslu pro pravdu. Také komunistická či nacistická éra z toho nečinily výjimku, jen tehdy ono „dobré" přes všechny meze srostlo s politickou propagandou nejhoršího typu. Ani určitá míra komercializace médií v západním světě nebyla „lidovýchovným" tendencím v uplynulých dekádách zcela na překážku – otevřeme-li si třeba časopisy pro paní a dívky z dvacátých či třicátých let, uvidíme tam kromě zamilovaných románků, receptů a starobylých reklam i řadu poučných článků cestopisné, uměnovědné či přírodopisné povahy. Mediální pracovníci, byť třeba ne špičkoví intelektuálové či vyložení „lidovýchovní" idealisté, v něčem podobném viděli do značné míry osmyslnění své často fádní práce, která by jako pouhá „chlebařina" byla asi k nevydržení. S přechodem na pozdní formy konzumní společnosti tento aspekt činnosti vládnoucí moci i médií mizí a každý dostává své sebepotvrzení právě na té hladině, na níž se nachází. Člověk pochopitelně nehledá poučení či zpochybnění sama sebe – právě potvrzování už jsoucího je cestou k zalíbení. Lid chce „sjíždět" své skryté touhy a na sebezdokonalování možná v převažující většině kašle. Možná ale taky ne a předváděná klišé jsou jen jednou z mnoha možností – i u dětských pořadů s jejich donekonečna opakovaným poskakováním a žvatlavým žvaněním mám od nejranějších let dojem, že nejsou určeny až tak pro malé diváky, jako pro malé hlupáky, s nepřiznaným cílem je v tomto stavu udržet navždy.
ročník 2018
čísla 509 - 528
