Proč mají lidé potřebu tancovat, když slyší hudbu? Proč tanec vůbec je?
To je otázka psychologie a já to nedokážu zodpovědět úplně jednoduše. Minimálně si při hudbě alespoň podupáváte do rytmu, přešlapujete z nohy na nohu – a už začíná pohyb. A když má člověk kompetenci, ví, jak má s tělem zacházet, rozvine tanec. Kdo nemá znalosti tance, ten zůstane třeba u jednoduchého až zmítání, ale každý se vždy snaží na hudbu nějak reagovat. Na téma potřeby tance jsem napsala článek, takovou úvahu nebo esej, protože je to jako zamýšlet se nad tím, zda byla první slepice, nebo vejce...
A jestli byla dřív hudba, nebo tanec...
Ano, na to vám nikdo neodpoví, můžeme se o tom donekonečna hádat, ale faktem je, že hudba a tanec se neuvěřitelně prolínají... Martinů, inspirován tanečnicí Zorou Šemberovou, kdysi řekl: „Když vás vidím tancovat, slyším hudbu." Já jsem před časem zpracovala jeho Divertimento, skladbu, která nebyla určena pro tanec, a vytryskl nám z toho duet, jako by hudba byla psaná přímo pro náš tanec. Martinů měl s sebou v emigraci Erbena a hodně se obracel k lidovým tématům. Lidové motivy se mu vtiskly do tvorby i tam, kde s tancem nepočítal. Když tancujete, začnete rytmizovat, zpravidelníte, něco zní v hlavě, i vymyšleného. Tanec v sobě nese hudbu a hudba je tanec.
V určité době byla téměř veškerá hudba účelově skládána pouze pro tanec. K poslechu bylo jen pár balad, které si lidé zpívali a capella.
Navíc – tři čtvrtiny a možná i víc lidové hudby bylo psáno pro tanec. Písně, které znáte, si lidé sice zpívali i na poli, ale v první řadě si je poroučeli u muziky. Takže v určité etapě byla téměř veškerá hudba účelově pro tanec, k poslechu bylo nanejvýš pár balad, které si zpívali a capella.
Když už byli tak opilí, že jen seděli?
Buď, anebo měly balady nějaký děj a zpívaly se bez doprovodu, ale jinak instrumentální hudba k poslechu v lidovém prostředí prostě nebyla. Na každou lidovou písničku z jakéhokoli zpěvníku se dá tancovat, je v ní taneční rytmus.
Oddělit od sebe vnímání hudby a tance nelze, jdou současně. Tanec a hudbu vnímáme jako celek, hudba je zároveň pohyb a pohyb je zároveň hudba.
Byl tanec určen původně i na předvádění publiku?
Lidé se dříve tancem bavili, ale tanec byl vždy součást rituálů, zvyků, často s magickými prvky, protože tanec, jako typ nonverbální komunikace mezi lidmi navzájem nebo mezi lidmi a oním světem, měl vždy obrovskou komunikační moc. V prostředí původní, tradiční lidové kultury nebyl nikdy tanec pro předvádění, měl vždy účel. Když třeba dupali pravidelně určitý rytmus, napodobovali bubnování deště – bylo to součástí rituálu jeho přivolání.
A to se dá také dozvědět z pramenů?
Ano, třeba od sociálních antropologů a ani to nemusí být historie, ale zjištění z výzkumů kultur.
Dvoudobým taktem polky dávali Češi najevo energii – nejsme žádné chcíploty. A také jsme se vymezovali vůči Němcům, u nichž frčel třídobý valčík...
Studium lidové kultury se zaměřuje i na současnost, co se tančí dnes a jaký je ten dnešní „člověk tančící", zkoumá spontánní taneční projev, který není pro předvádění, ale pro vzájemnou interakci. Stejně tak jako v historii nejde jen o pouhou zábavu. Co vše za tím je, zjišťuje sociokulturní antropologie a v našem případě taneční antropologie. Zajímá mne tanec jako součást života, potřeba tance a jak získáváme kompetence k tanci.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
