Historické snímky patří mezi chráněné filmové koncepty – podobnou pozici pak zaujímají rovněž žánrové filmy (mezi ně jsou takto řazeny především westerny, muzikály, horory nebo komedie). Toto jejich „chránění" pak předpokládá určitý štít proti přílišné tvůrčí intervenci, či dokonce subverzi. Což v praxi znamená, že reálná podoba tohoto filmového typu je do značné míry dopředu určená či předepsaná. Pointou této lehce teoretické úvahy je pak nutný závěr, že kdykoli se objeví odvážný historický nebo žánrový film, je třeba jej ocenit – takové ocenění je totiž zároveň podpora odporu vůči strnulosti či stereotypu. Mezi takto jiskřivá a provokativní díla pak nesporně patří například letošní francouzský snímek Janička.
Jeho tématem je dětství Jany z Arku a jeho formou je muzikálový žánr. V obou ohledech se tento snímek staví proti očekávání svých diváků. Dané koncepty tedy ani tak invenčně neoživuje (či neozvláštňuje, řečeno terminologií filmové a literární teorie), jako je spíše napadá, podvrací a s okázalou provokací destruuje. Snímek Bruna Dumonta je proto atraktivní především pro diváka, který je poučený – nejen že se orientuje v dějinách historických, duchovních a muzikálových filmů, ale rovněž disponuje určitou znalostí v oblasti filmové teorie či estetiky. Nechceme tím říci, že Janička a priori vyřazuje ze hry „všechny ostatní," ale jako východisko pro její uchopení je pak nesporně výhodné přijmout do značné míry její elitní pozici. Následující text se pokusí film Janička otevřít právě na pozadí kontextů, které si „ne-elitní" divák nemusí uvědomit. V ideálním případě pak „využití" těchto kontextuálních informací daného diváka dovede ke čtení tohoto francouzského filmu nikoli coby samoúčelné divnosti, nýbrž jakožto systematicky podvratné události.
Proti divákům a sobě samému
Pokud se divák vypraví na muzikál, většinou očekává, že film nabídne bohatou interiérovou výpravu, chytlavé písně o lásce, taneční výstupy, dynamický střih a že představí sebe sama jako svého druhu spektákl, tedy coby strhující podívanou. Janička je ovšem složena z do značné míry protichůdného materiálu. Většina jejích záběrů byla nasnímána v přírodě, která postrádá jakoukoli členitost – jednotlivé scény se tak odehrávají především na louce či v lese, tedy v takzvaně placatém prostoru. Snímek zároveň před dynamickou střihovou skladbou preferuje dlouhé záběry. Herci, povětšinou dětského věku, se hýbají v pomalých, táhlých rytmech, které vystihují jejich vnitřní trýzeň, nenaplněnost, tedy kvality vzdálené spalující a vášnivé energii. Janička tedy nepodává předpokládanou podívanou v prudkém rytmu. Místo toho nabízí svého druhu fyzicky nepříjemný zážitek, který si filmoví diváci spojují spíše se snímky v náročných žánrech sociálního dramatu či dost možná také válečného filmu, tj. v kinematografických konceptech, které vystavují trpící těla filmových hrdinů. Pokud tedy Janička neposkytuje divákovi předpokládanou žánrovou slast, důvodem není nezvládnutí sama sebe, svého žánru, ale naopak jeho systematické podvracení. Snímek jako by se cynicky a ironicky obrátil proti sobě samému a svým divákům. Potěšení diváků Janičky pak vyvěrá právě z tohoto manévru. Neukojení touhy, odklad tohoto ukojení, se pak stává principem „nové touhy", psychoanalyticky řečeno.
Herci, povětšinou dětského věku, se hýbají v pomalých, táhlých rytmech, které vystihují jejich vnitřní trýzeň
Pokud francouzský režisér Bruno Dumont místo muzikálu tvoří anti-muzikál, je třeba poznamenat, že tímto pohybem neproráží cosi úplně nového a nikdy nespatřeného. Přestože nikdy intervence tohoto typu nebyly dominantní, tak v kontextu filmových dějin vždy představovaly určitý boční či spodní proud. Tedy jakousi alternativní tradici. V ní pak mezi nejznámější díla patří například Tanec v temnotách Larse von Triera, jehož bolest vyzpívala islandská zpěvačka Björk. Film Janička je tedy nutné vnímat jednak na pozadí dominantní muzikálové tradice, ale rovněž v určitém kontextu v této alternativní, na kterou efektivně navazuje.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
