NP č.518 > Téma číslaDvě ruce a jeden životJakub Yellen

Jestli hledáme pozitivní hnutí, které by se Sudety výrazněji hýbalo, najdeme ho prý v malé zastrčené obci Valeč na pomezí Karlovarského a Ústeckého kraje. To byl tip, který se k nám donesl. Vydali jsme se tam a strávili dva dny uprostřed opravdu nových Sudet.

Malé barokní městečko Valeč sice leží hluboko ve vnitrozemí, ale stále patří do Sudet. Díky této specifické poloze se Valči a jejímu okolí říká vnitřní periferie. Odevšad je sem na dohled daleko. Z Prahy, z Ústí i z Karlových Varů. Od státu tato oblast dostala nálepku „sociálně vyloučená“. Jenže! Tahle okolnost je zároveň její největší výhodou, jak nám říká kastelán místního zámku Tomáš Petr a úhelný kámen zdejších změn. „Kdybyste hledali nějakou lokalitu s potenciálem růstu třeba ve Středočeském nebo Jihomoravském kraji, tak ji nenajdete. Všechno už je tam postavené a opravené, všechno někomu patří. Zatímco Valeč je město typicky rozvojové. Je to místo, které má obrovský potenciál.“

Valeč je město typicky rozvojové. Je to místo, které má obrovský potenciál.

S místníma to jde ztuha
Za posledních deset let se Valeč změnila k nepoznání. Především skladbou obyvatel, jež díky Tomášovi, který sem zve všechny kamarády a známé, úplně rozrušila místní DNA.


„Před deseti lety tady žádná komunita nebyla,“ říká Vojta Veselý, farmář a výrobce ovčích sýrů, jeden z prvních nových přistěhovalců, za kterým jsme se zašli podívat na podvečerní dojení ovcí. „Byla tady jedna hospoda, a když chtěl člověk zjistit nějaký věci, tak musel tam. A bylo náročný tahat informace z lidí, který tě vnímaj jako ohrožení.“


Dneska je ve Valči na stálo zhruba dvacet osadníků, jak si říkají, většinou vysokoškoláků, kteří utíkají z velkých měst, chtějí mít děti a žít s nimi zdravý, udržitelný život. S místními se pomalu sžívají.

 

K Vojtovi právě dorazil Mikuláš. „Není tady někde moje dítě?“ ptá se trochu ustaraně. „Jo, šlo někam s našima dětma,“ říká mu Vojta. Mikuláš se uklidní a sedne si. „Vnímám, že věci, který by před pěti lety vůbec nešly,“ pokračuje Vojta, „tak je jim starosta najednou, nechci říct extrémně nakloněnej, ale možná spíš zjistil, že ho nijak neohrožujem, že někdy z tý partičky divnejch lidí vypadne i něco, čím se pak může pochlubit...“
Ve zkratce by se podle Vojty dal příběh Sudet popsat jako opuštěná krajina, do které po válce přišly rodiny, které tu hledaly nový začátek. Žijí tu sedmdesát let a všechno jim patří. „Ale ještě ne tak hluboce, aby se začaly starat i o ty veřejný záležitosti,“ říká Vojta a Mikuláš ho doplňuje. „Lidi, který sem dneska přicházejí a chtějí něco dělat, mají poměrně hodně prostoru, protože jsou tady spousty věcí neudělaný...“

 

Jak sochy opravily kostel
Stoupáme úvozovou cestou směrem ke strmým srázům starých ovocných sadů nad městem, abychom se poznali s dalším osadníkem, sochařem Jakubem Hadravou. Jakub žije se svojí ženou Eliškou na křovisky zarostlých pozemcích v maringotce. Potkáváme ho s malou Pepčou ve vaku na zádech, jak zahání stádo ovcí. Vede nás rozlehlým pozemkem na kafe a těsně před tím, než se stočíme k maringotce, míjíme výjev jak z pravěkého obrazu. Uprostřed náletových křovisek je doslova vyrubané malé políčko na zeleninu, obehnané vysokým valem z černých uschlých větví. Jakub je jeden z těch, kteří se pustili do věcí, jež jsou ve zdejším kraji neudělané. Uměleckými instalacemi vrací život do opuštěných kostelů. Je autorem instalace v kostele svatého Jiří v Lukové, která se stala celosvětově proslulou. Do kostelních lavic umístil sádrové odlitky postav lidí, lépe řečeno duchů lidí, kteří zde v minulosti žili. „Díky těm duchům se do improvizovaný kasičky podařilo vybrat čtyři sta tisíc. Kostel už má z těch peněz novou střechu," říká Jakub a vypráví příběh, který dost možná přesně odráží specifika Sudet. „Kostel duchů si přijel nafotit jeden dánský fotograf, a protože si fotografové svoje výtvory navzájem sdílejí, rozneslo se to po světě a začali sem jezdit další. A my tam jednou šli s klukama na vandr a zjistili jsme, že v sousední vesnici vůbec netuší, že tam něco takovýho je a že se na to jezděj dívat lidi třeba až z Japonska nebo z Argentiny. Paní hospodská si myslela, že si z ní děláme legraci," směje se Jakub a my se ho ptáme, jak se změnila jeho počáteční romantická představa o svobodném životě umělce na venkově. „No, měl jsem velký plány, ale pak jsem zjistil, že mám jenom dvě ruce a jeden život. Je to vystřízlivění, ale já věřím, že se to časem všechno naplní, jak má."

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů