V dřívějších dobách byly „velké činy", o nichž by se dlouho vyprávělo u táborových ohňů či jejichž bezprostřední důsledky by byly všem na očích, cílem mnohých. Vladaři i vlády snili o válečných vítězstvích a dobytích celých kontinentů, monumentálních stavbách, o opěvování vlastních kvalit špičkovými básníky. Činnost řekněme Alexandra Makedonského vykazovala všechny tyto znaky a rozmanité „Alexandreidy" vznikaly dlouho do středověku. Poslední dvě války právem odkázaly takovéto sny na dějinnou skládku – i dříve byl ostatně dostatek těch, kteří se hleděli proslavit doslova za jakoukoli cenu. Známý Hérostratos z Efesu, jenž z těchto příčin zapálil Artemidin chrám, byl jen vrcholem mnohem větší ledové hory.
Minulost minula a vše jen trochu „větší“, třeba dálnice, je dnes krajně podezřelé.
I kdyby se Hitler vůbec nepustil do výbojů a uskutečnil jen své bombastické architektonické fantazie, byla by německá města znešvařena na staletí. Dnes se zdá nepochopitelným úsilí celého Egypta soustředěné na budování pyramid a středověku na stavbu gigantického kamenného krajkoví katedrál vyčnívajících nad nakupením chaloupek s doškovou střechou. Minulost minula a je pryč a vše jen trochu „větší", třeba dálnicí počínaje, je dnes krajně podezřelé. Problém je v naší době zcela opačný než v éře „heroické" minulosti – dostatečně nemodernizujeme ani stávající infrastrukturu a vše, co se nějak vymyká digitálním technologiím, zanedbáváme. Nemáme-li „projíst" budoucnost a stát se jen folkloristicky malebným přívěskem Asií dominovaného světa, je třeba se i v tomto směru urychleně vzpamatovat. Na nejrůznějších rovinách žijeme na úkor budoucnosti – v souvislosti s environmentální problematikou už o tom bylo dost řečeno i napsáno. Je dobře, že doba „velkých činů" minula a čert ji snad definitivně odnesl, ale možná by bylo dobře občas nějaký ten čin vidět, aspoň malý.
