Přesto jsou stíny Třetí říše jaksi delší, dokonce v jistém smyslu delší nežli stíny komunismu, který připravil o život více lidí. Je to zřejmě dáno její hlubší mytičností, spářenou s technologickým pokrokem a perfek-
cionismem v podobě nikdy v dějinách nevídané. Starší pánové ve Vídni, pokud byli mimo oficiální protokol ochotni o celé věci hovořit, říkali většinou cosi jako „velká doba to byla, mladý muži, velká doba, to vy si už vůbec neumíte představit..." „nu, chyby se dělaly, jen co je pravda..." „to já tenkrát na Litvě... to jsem býval ještě jinší pašák než dneska..." atd. Oba systémy v zásadě brnkaly na struny ukryté kdesi hluboko v lidských duších – nacismus na kmenovou vypínavost a mystérium krve a pokrevenství, komunismus na neméně kmenové představy o kolektivní práci, přerozdělování a závisti.
Z rajchu toho však zbylo víc, než se má obecně za to: touto dobou byl zaveden letní čas, jízda na silnici vpravo, v Německu i latinka namísto kurentu a církevní daň. Vrchnostenský stát, který ve střední Evropě vše kontroluje a do všeho se plete, od té doby ještě více zbytněl, byť o životě a smrti už naštěstí přece jen rozhodovat nemůže. Čteme-li si dnes knihy těch, kdo nacistické lágry přežili, vidíme, že hrůzy táborů byly jaksi obludně hypertrofovanými nepravostmi, s nimiž se setkáváme v každodennosti tehdejší i dnešní, v zřetelnější formě třeba v kasárnách, v méně zřetelné i v civilním životě. Když slyším někoho z pamětníků minulých totalit vyprávět o tom, že „myšlenka byla správná, jen se to vzalo za nepravý konec“, ježí se mi podnes zbytky vlasů – pravý opak je totiž pravdou. Ne že bych se bál, že by zas mohly v původní podobě oživnout, ale podzemní řeky, které je napájely v lidských duších, podnes kdesi v jícnu temně hučí a vymílají nová koryta.
