Touha po slávě a vyniknutí může být v dnešní době prudkého úpadku významu (i kvality) poezie primární motivací jen stěží. Důvodně se domnívám, že řada lidí by poezii psala i tehdy, kdyby za její nalezení byl citelný trest, ba i poprava. Nesvoboda poezii prospívá, ba je asi její porodní bábou a bystří smysl pro náznak a magickou moc slova, který nutně upadá ve společnosti, kde je leccos povoleno říci „natvrdo" a zvyšováním kalibru slov se přebíjí senzibilita vůči nim. Snad by mohl stát povznášet úroveň lokálního básnictví občasným zacíleným nočním výslechem po smyslu nějaké metafory se sem tam nějakou fackou a zpřeházením celého bytu. Poezie je svou povahou cosi velice archaického, sahajícího až do temného paleolitu, ne-li dál. Dávní básníci neprezentovali nějaké „výmysly", ale otvírali, pokaždé jinak, jak je to se světem a člověkem doopravdy.
Z těchto příčin také na sebe jednotlivé poetiky po polozvířecím způsobu žárlí a o poezii není diskuzí, a když, tak jedině sekeromlatem či jeho novodobějšími analogy. Básníci, hlásné trouby a antény jednotlivých variant poezie spolu také nemohou o své činnosti diskutovat po vzoru třeba vědců. Mohou se navzájem buď pomlouvat, nebo se spolu opíjet a provádět rozmanitá alotria, v pravém smyslu spolupracovat ovšem ne.
Pokud člověk vidí životopisy mnohých básníků nové doby, může jen těžko dojít k jinému závěru, než že poezie je vlastně často jakási kultivovaná a pomalá sebedestrukce a že zdraví a dlouhověkosti příliš neprospívá. Z tohoto důvodu jsem skutečnost, že můj pramen básní vyschl, přijal nakonec téměř s ulehčením. Byť by sasanka věděla, že je jenom jedna mezi mnohými a duben je krátký, přece má radost, že alespoň nakrátko rozprostřela okvětní plátky. Kos pod mým oknem také z plna hrdla křičí, byť asi ví, že jeho zpěv zanikne v hučení aut. Vždyť jsme všichni na světě jen na krátký výlet a naše stopy brzy zafouká vítr.
