Sraz jsme měli na točně na konečné tramvají, a když jsme tak koukali do šedých luk a černých kontur stromů, říkali jsme si, jestli to letošní jaro paní Jana trochu nepodcenila. Byla v podstatě ještě zima a stepi nejrozsáhlejšího z pražských parků, Divoké Šárky, sotva opustil sníh a mráz. Kde by se tady vzaly nějaké jedlé rostliny? Ale paní Vlková přišla usměvavá a první, co udělala, bylo, že nám na uvítanou nalila domácí ořechovici. Podezříváme ji, že v ní bylo víc než to, protože od té chvíle jsme kytky viděli všude. „Jé, sedmikráska!" radovali jsme se z první, ještě než jsme vyprázdnili ořechové kalíšky. O kousek dál ve stráni rostl vlaštovičník, ze kterého po zlomení lodyhy teče oranžové leptající mléko. Sice to není k jídlu, vlaštovičník je dokonce jedovatý, ale rostou, ony fakt rostou! To hlavní mělo teprve začít.
Jsme ve hře
„Všechny jarní byliny, které vám dneska ukážu, jsou nejlepší na salát, jsou jemné, a proto jsou nejlepší syrové. I náš metabolismus je na jaře nastavený na syrovou podobu," vysvětluje paní Jana, když zvolna sestupujeme do údolí Šáreckého potoka. Dole máme kousek od cesty první opravdový úlovek – rozrazil perský (Veronica persica). „Rozrazilů je spousta druhů, tenhle se dá jíst, ale je dost tuhý," říká paní Vlková a z konvičky s rozprašovačem stříká na rozrazil vodu, abychom mohli ochutnat. Upřímně, chuť nic moc, leda kdyby šlo o život. Tenhle Peršan, jak už název napovídá, není původní druh, pochází ze severu Íránu. Má ale překrásný miniaturní květ, což nám prozrazuje až dvacetinásobné zvětšení lupy. Jsme ve hře. Tohle bude super vycházka všech smyslů.
První zajímavá chuť
Na buližníkových skalách kolem Šáreckého potoka roste spousta druhů skalniček. Z těch jedlých jsme našli kobercové porosty rozchodníku bílého (Sedum album). Seříznuté špičky masitých zelených až načervenalých listů chutnají šťavnatě a překvapivě lahodně, trochu jako kedlubna. Obdivujeme jejich červenou barvu. „S těmi barvami je to tak, že rostliny, když dobře metabolizují, mají v sobě zelená barviva," vysvětluje paní Jana. „Pokud jsou ale ve ztížených podmínkách, třeba v zimě, tak se jim metabolismus zpomalí a místo zelených vylezou na povrch barviva červená. Podle toho poznáte rostlinu, která se vzpamatovává z nějakých těžkých podmínek. To samé se děje na podzim, když začnou omrzat listy, třeba javory se hodně zbarvují do červena." Hned vedle rozchodníku bílého roste i rozchodník nachový, ale ten nám paní Vlková ochutnat nedovolí, je ještě příliš mladý a taky prý nemusíme sežrat všechno.
V loučce přímo u potoka nacházíme čerstvě rašící bršlici kozí nohu (Aegopodium podagraria), úporný plevel vytvářející rozsáhlou síť podzemních oddenků, které musíte z půdy do posledního vysbírat, chcete-li se jí zbavit. Kozí noha se jí říká proto, že první list má na konci výrůstek ve tvaru malého kopýtka. Chuťově připomíná petržel a po ochutnání vás všechny myšlenky na její mýcení přejdou. „Pokud byste si ji chtěli cíleně pěstovat do salátu, je třeba ji posekat dřív, než přijde do květu, její lahodné mladé lístky totiž vyraší znova. Tímto způsobem ji můžete mít celoročně," radí paní Vlková.
VYRAZILI JSME S PANÍ VLKOVOU NA SALÁT. NA SYROVÉ BYLINKY, CO ROSTOU HNED U CESTY.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
