Vybavujete si tu chvíli, kdy se vám vaše Zahrada na niti zrodila v hlavě?
Vybavuju. Úplně přesně. Měla jsem už nějaký čas doma jednu kokedamu s malým cypřišem na kmínku, kterou mi můj muž přivezl z Amsterdamu. V té době jsem si myslela, že je to jenom módní výstřelek nějakého holandského floristy. A v té mojí kokedamě rostla tráva, která najednou zmizela. Sedla jsem k počítači a hledala, jaký druh trávy bych tam mohla dosít. A tak jsem mimoděk objevila celý ten tajemný svět kokedam, který sahá až na počátek sedmnáctého století. Tak mě to zaujalo, že jsem začala vyrábět vlastní kokedamy jako dárky pro kamarády. Jsem původně zahradní architektka a v té době jsem se snažila vést svoje studio a navrhovat zahrady. Jenže bylo po krizi v roce 2008 a nebyly zakázky. A jednou můj muž říká: „A co kdyby sis otevřela krám s kokedamama?"
Jakou původní filozofii ty kokedamy mají?
Dočetla jsem se, že v Japonsku se v období Edo odstraňovaly všechny lidské zásahy v zahradách, takže se vyndavaly bonsaje z květináčů a stavěly se na zem nebo na kámen a kořenový bal té rostliny se nechal porůst mechem, aby to bylo co nejvíc přírodní. Takhle to vzniklo. Zavěšování kokedam do prostoru je pak otázka až dvacátého století.
Můžete udělat krásnou kokedamu,
ale když nebudete o té rostlině nic vědět,
tak to nebude fungovat.
Vnímáte kokedamy jako uměleckou disciplínu?
Částečně je to umění a částečně je to řemeslo. Vymyslela jsem si svůj způsob, jakým kokedamy vyrábím, protože ten japonský nefunguje úplně s každou kytkou. Oni do balu používají speciální jíl, který sice dobře drží kulatý tvar, ale ne každá rostlina ho zvládá. Já si mixuju svoje substráty podle druhu rostlin. Takže to není jenom o té estetické stránce. Můžete udělat krásnou kokedamu, ale když nebudete o té rostlině nic vědět, tak vám to nebude fungovat.
Může mít člověk s rostlinou plnohodnotný vztah?
Rozhodně. Musím to zaklepat, ale mě třeba velmi málo kytek umírá. Nevím, jestli to je získaná vlastnost nebo se s tím člověk narodí, ale nějak podvědomě vím, co ta kytka potřebuje.
