Ilustrace dobrodružné literatury v českých zemích nezačala Zdeňkem Burianem, její kořeny sahají hlouběji. Kniha Vladimíra Prokopa Ilustrátoři dobrodružství (vydal Toužimský a Moravec) po nich pátrá a představuje profily sedmnácti malířů a ilustrátorů prakticky od počátku 20. století.
Že je tato součást populární kultury neméně zajímavá než umění vysoké, o tom dnes už snad není třeba pochybovat. Přesto se jí nedostává příliš velké pozornosti. Ve Spojených státech se tento problém rozhodl vyřešit sběratel a fanoušek narativního umění, režisér George Lucas. Nechá totiž za vlastní peníze vybudovat v Los Angeles futuristické Lucasovo muzeum věnované právě obrazům s příběhem – od ilustrací starých sportovních časopisů po vizuály z animovaných 3D filmů.
V českých podmínkách tady tedy zatím máme knihu pana Prokopa, středoškolského učitele a amatérského badatele, který již vydal několik monografií, zejména o Zdeňku Burianovi, na jehož dílo je předním odborníkem. Prokop hned na počátku knihy bojovně upozorňuje, že zahrnutí autoři jsou „až na vzácné výjimky vynikajícími kreslíři" a že „jejich realistický projev není rezultátem výrazového tápání a anachronismu, ale výsledkem empatie k povaze textu a schopnosti stimulovat mravní étos čtenáře".
Od padlého husity k Tarzanovi
Struktura knihy sestávající z jednotlivých životopisných kapitol nesměřuje k syntetickým poznatkům, ale přesto není chudá na objevy. Pozoruhodný je například samotný zrod žánru dobrodružné ilustrace, který měli na svědomí výtvarníci ve své době významní, či alespoň dobře známí a dnes zapomenutí: Josef Ulrich, Stanislav Hudeček, Rudolf Komínek či Karel Ladislav Thuma. Svět akademické malby 19. století, svět studiových portrétů dam a venkovských krajinek tu totiž ne zcela bezbolestně vstupuje do krajin indiánů a dobrodruhů, neřkuli mimozemských stvoření.
Specialisty na exotiku nebylo kde brát, žádní nebyli. A tak s podivem zjišťujeme, že tentýž Josef Ulrich, který kreslil satirické pérovky k dobovým humoreskám Josefa Skružného a který maloval obrazy s názvy Padlý husita, se musel v roce 1899 také prokousávat Divokým Kurdistánem. Že Věnceslav Černý, spoluzakladatel Spolku výtvarných umělců Mánes a slavný ilustrátor Jiráskových Starých pověstí českých prakticky paralelně ilustroval první vydání verneovek či jedenadvacet knih Karla Maye. Stanislav Hudeček volně přecházel od ilustrací Tolstého Vojny a míru či Erbenovy Kytice k biologickým mutantům ve Wellsově Ostrovu doktora Moreaua a bicepsům a leopardí suknici Tarzana. A že klasik obálek staré dobrodružné a sci-fi četby Václav Čutta si velmi dobře vydělával jako autor ilustrací pohádek a barvotiskových pohlednic; ovšem skutečný byznys s malováním a vydáváním pohlednic si zřídil další matador exotického čtiva Alois L. Salač.
Na druhou stranu nejsou takové vazby nelogické. Ilustrace historických příběhů plných bojovníků ve zbroji byly dobrou průpravou pro obálky románů o ozbrojených dobrodruzích v nebezpečných situacích – a příšerky z pohádek od Erbena či Němcové zase posloužily jako odraziště výtvarné imaginace ke ztvárnění mimozemských tvorů. Jen pravěcí dinosauři se domácím výtvarníkům zoufale nedařili, zde musel nasadit lať až Burian spolupracující s paleontology.
Stanislav Hudeček volně přecházel od ilustrací Erbenovy Kytice k biologickým mutantům ve Wellsově Ostrovu doktora Moreaua
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
