Divadelní art-brut projekt Co čumíš?! II − Security report vypráví o životě na ulici, a hlavně v ubytovnách a azylových domech, domovech, kde pokaždé musíte vracet klíče, když jdete ven, a kde můžete šustit jen mezi devátou a desátou ráno nebo čtvrtou a pátou večer. Ale co když máte hlad jindy? Sledujeme veřejnou zkoušku představení, které bude mít premiéru na podzim. A sledujeme, jak herečky, ženy bez domova, nacvičují scénu právě o onom zákazu šustění pytlíku se svačinou na noční ubytovně. Tu scénu si paní Růženka v roli hlídačky ubytovny uživá: „Baví mě, že jsem tam nad ostatníma, že určuju pravidla a kontroluju dodržování řádu. Hraju podle sebe a vlastními slovy, občas řeknu i něco navíc, na čem jsme se nedomluvili.“ Asistentka režie a spoluautorka konceptu Barbora Šupová potvrzuje, že je Růženka dobrá improvizátorka. Růženka se stejně jako ostatní herečky svými osobními zkušenostmi a zážitky podílí na tvorbě scénáře. Zkouší se každý týden v komunitním centru organizace Jako Doma v Pobřežní ulici. První ukázka z chystané hry se konala ve Venuši ve Švehlovce, kde bude mít hra premiéru, a to v listopadu 2018 na festivalu Případ pro sociálku.
Zkouška paměti
Divadlo má paní Růženka ráda od dětství, z Chomutova, kde vyrůstala, jezdila do Prahy s Klubem mladého diváka. Dosud vzpomíná třeba na Klicperova Hadriána z Římsů, legendární činohru režiséra Václava Hudečka s Josefem Kemrem, Lubou Skořepovou a Milošem Nesvadbou, která se hrála v sezoně 1972−1974. „Chtěla jsem si taky vyzkoušet, jaké to je, no a jestli si ještě dokážu vůbec něco zapamatovat. Hlavně musím vědět, o čem je scéna, kdy mám nástup, a sledovat sled lidí přede mnou.“ Při hraní se může spolehnout na nápovědu režisérky Zuzany Burianové, která jí dává znamení, kdy má výstup.
Hraju podle sebe a vlastními slovy, občas řeknu i něco navíc, na čem jsme se nedomluvili
Inspirace zahradou
Františkánská zahrada je oázou pohody v rušném centru Prahy a oblíbenou zkratkou mezi Vodičkovou ulicí a Jungmannovým náměstím. Stromy, vonící růžové keře a bylinková zahrádka, zurčící fontánky. Příjemná atmosféra lákající k posezení. Co je pro jednoho rájem odpočinku a klidu, pro Růženu Chvojkovou je pracovištěm a v žargonu „placem“. Od úterý do pátku od dvou odpoledne do šesti večer zde prodává časopis Nový Prostor. Františkánskou zahradu má už vrytou do paměti. „Lidi kolem proudí a já ráda poslouchám vzpomínky, jak se to tu změnilo. Často slyším, že tu kdysi byl rybníček, ale ten já nepamatuji,“ zamýšlí se Růženka. Zmíněným rybníčkem byla patrně hasicí nádrž vybudovaná německými okupanty za druhé světové války. Mohli jste ji vidět od otevření zahrady v roce 1950 až do zasypání nádrže v roce 1985. Své pozorování zahrady Růženka využila již v prvním dílu představení Co čumíš?!, které se hrálo od října 2016 do února 2017. Diváci podle jejího improvizovaného monologu poznávali každodenní ruch ve Františkánské zahradě.
Inspirace na recepci
Růženka se v rámci představení proměňuje v recepční nejen na jevišti, o víkendu pracuje na vrátnici skladu logistické firmy. Klasické divadelní okno tu jednou už měla: „Když mi někdo v práci volá, musím se hlásit pořád stejnou větou: ‚Dobrý den, Intec Červený Újezd, vrátnice, u telefonu Chvojková.‘ Jednou mi zase zvonil telefon, já ho zvedla a nic − mlčela jsem a na druhém konci bylo taky ticho. Pak jsem si akorát vzpomněla, kde jsem, a tak říkám: ‚Červený Újezd, vrátnice!‘ Konečně se ozvalo: ‚Dobrý den, nerad vás ruším, ale za deset minut přijedu, můžete mi otevřít?‘ A byl to zrovna pan ředitel!“
