Začínal jste tak, že jste koncem 60. let obcházel redakce a nabízel svoje kresby. Kde všude jste to zkoušel?
Bylo to pár časopisů, než je komunisti zastavili. Do Literárek kreslil Ivan Steiger, který utekl do ciziny, tak jsem ho trochu nahradil. Pak se zjistilo, že to je závadový list, a zavřeli ho.
Dělal jste vtipy od samého začátku?
Ano, ale většina časopisů, kde jsem je publikoval, zanikla, ty nové o vtipy nestály. Z Dikobrazu mě vyštípali, tak mi zbyla jen občas zadní stránka Mladého světa.
Proč vás vyštípali z Dikobrazu?
Tam byla partička těch poslušných a nechtěli, aby chodily peníze i jiným. Říkali si, škoda peněz pro ty, kteří na nás dělají dlouhý nos, zatímco my jsme ve hnoji. Oni to totiž věděli, že jsou ve hnoji. Mně se ale stala taková věc: někdy v roce 1969 se přijel šéfredaktor švýcarského časopisu Nebelspalter podívat naposledy do Prahy, dokud to ještě šlo. Seděl na Vikárce s Ádou Bornem a ptal se ho, jestli tu není nějaký mladý výtvarník. Born mi zavolal, abych přijel, a ten pán mi nabídl v tom časopisu stránku. Byl to skvělý kšeft, který mě živil celou normalizaci. Kreslím pro ně dodnes.
Zajímají vás pořád stejná témata ve třiceti jako v šedesáti?
Mě baví dělat srandu. Politikou jsem se nikdy nezabýval, protože je hnusná. Je pravda, že vždy jsem kreslil hodně doktory. Dělám humor beze slov a ten má k dispozici jen symboly. Když nakreslím chlapa v bílém plášti, každý hned ví, že to je doktor a každý má s doktory zkušenosti. Takže si do toho už může ty zkušenosti projektovat a ten vtip nějak interpretovat.
Zkoušel jste i vtipy se slovy?
Nikdy. Jako studenta mě zaujaly vtipy beze slov, tehdy takový humor ve světě letěl. Teď už se moc nedělá. Zase se dá snadněji prodávat do ciziny. Ale řekl bych, že pochopení diváků vtipu klesá. Znám to z výstav v zahraničí. Přijdou za mnou lidi a řeknou: „Tohle si od vás koupíme, ale řekněte nám k tomu story." Jako co to vůbec znamená, proč jste to kreslil a tak.
Klesá porozumění humoru i v české společnosti?
Samozřejmě. Byly doby, kdy byli Renčín a Jiránek mluvčími národa. Druhý den se povídalo, co Renčín támhle nakreslil. Teď má člověk výstavu, přijdou tam třicetiletí lidi a říkají: My vůbec nevíme, že něco takového existuje. Jak zmizíte z časopisů, zmizíte z očí. Dřív měly každé noviny a časopis stránku kresleného humoru. Tiskly se kradené ukázky zahraničního humoru a lidi tak byli informováni o těch nejvýznamnějších evropských karikaturistech.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
