O počítačích jsme nevěděli téměř nic. Ale přitahovaly nás. Kultura se ke kybernetice začala nebezpečně přibližovat v 80. letech, když computery přestaly být záležitostí sálových skříní pro pár vyvolených. K velkému třesku pak došlo s nástupem kyberpunku ve sci-fi – Gibson, Sterling a další. Spousta oddělených věcí se začala prolínat. Alternativní kultura. Samizdat. Elektronická hudba. Taneční kluby. Grafický design. Technodekadence. A když jsme překročili horizont událostí na konci roku 1989, svět začal mluvit jiným jazykem, kterému jsme nějak zkoušeli porozumět.
Žádný z časopisů, které tehdy u nás vycházely, nevnímal tyto změny. Tak jsme se rozhodli vydávat časopis vlastní. Parta lidí z Brna se zázemím v alternativní kultuře a grafickém designu a parta lidí z Prahy ujíždějící na sci-fi, kyberpunku a postmoderní filozofii. Já, Petr Krejzek, Klára Kvízová a Luboš Pavlovič, to bylo prvotní jádro.
Živel číslo 1 vyšel roku 1995, téhož roku, kdy se v Česku definitivně rozšířil internet, jak píše jinde v tomto čísle Petr Koubský. Byli jsme drzí, ach, jak my byli drzí. Psali jsme o věcech, o kterých jsme se dočetli pár minut před tím, případně o kterých jsme měli jen mlhavé ponětí. Naši grafici to už uměli s počítačem, ale takový internet, to byla velká neznámá galaxie. Psali jsme nadšeně o příslibech virtuální reality, zatímco nám Ivo Janík, šéf grafického studia a tiskárny, vysvětloval rozdíl mezi e-mailovou a webovou adresou: když je tam zavináč, je to e-mail.
Byl to bombing slovem i obrazem.
Snili jsme o síti propojující planetu, ale naše modemy byly napojené na telefonní linku, vytáčely se podobně jako telefon a po určité době jste už z pištění modemu při připojování mohli vydedukovat, jestli budete mít štěstí a ke spojení dojde. Do ciziny jsme psali raději klasické dopisy, a tak nám třeba Timothy Leary poslal rukopis článku o rakovině prostaty, se kterou se právě vypořádával.
Byl to bombing slovem i obrazem. Žádná tiskovina nevypadala tak divoce jako Živel. Obraz měl velkou sílu. Až do té doby jsme byli poutníci po poušti Times New Romanu a pojetí úpravy tiskovin sahající k Williamu Morrisovi a prerafaelitům. Náš grafik Marek Pistora vymyslel písmo odvozené ze stavebnice Merkur. Vysázel jím návod na výrobu atomové bomby v domácích podmínkách, tak vznikl asi první plakát Živlu. Redakce sídlila společně s dalšími alternativními časopisy v pasáži mezi Jindřišskou ulicí a Václavským náměstím. Vyvěsili jsme plakát přímo do pasáže, kde postávali dealeři kokainu a valut, a čekali, kdy nás všechny přijde pozatýkat policie.
Jako první jsme dělali rozhovory s DJs, to byla doména Luboše, jinak též LP Fishe. A jako první neodborný časopis články o současném grafickém designu. A do toho objevy exotů z počátku 20. století, protože část redakce byla napojena na umělecké sdružení Bratrstvo obrácené do hlubin dekadence. Neměli jsme rodiny, byl čas zkoušet nové drogy, chytré drogy, případně se vracet k těm starým, osvědčeným. Klára Kvízová se stala cover girl časopisu Reflex, dnes by se tam přes koláže Zemana a Babiše nikdy neprosadila.
Časopis celou dobu vydával a finančně podpíral Dalibor Kubík, obchodník s anglickou módou a hodinkami Storm. Lidé nás vnímali jako nástupce časopisu Vokno, ale k dlouhovlasému undergroundu jsme se nikdy nehlásili, byl to jiný svět, jiné zkušenosti. Petr Krejzek přišel se slovem overground.
Většina našich redaktorů se později stávala šéfredaktory jiných médií. Pak Živel na nějakou dobu usnul, ale Petr Krejzek jej opět oživil a znovu vyšlo několik čísel, i když už v úplně jiném prostředí. A pak usnul zas a jsou to už asi dva roky, kdy skoro hotové číslo leží u ledu. A teď proč tohle všechno píšu. Prosím vás, pomozte mi s tím. Až potkáte Petra nebo Luboše, zeptejte se jich významně: Kdy už vydáte Živel?! A podívejte se jim neústupně do očí.
