Jste generace, která v devadesátkách dospívala. Člověk v tomhle období potřebuje aspoň elementární jistoty, ale tady byl zmatek snad úplně ve všem.
Petr: Doma to bylo hodně nervózní, táta začal podnikat, moc se to neumělo. Ze začátku vůbec nebyly peníze, takže velká nejistota. A já tu dobu ještě vnímal přes jakousi hektickou šeď. Všechno bylo možný, zároveň nebyly pravidla a nikdo je neuměl nastavit a v tom jsem si připadal opravdu hodně ztracenej.
Markéta: Já si třeba dodneška pamatuju, že najednou všichni mluvili hrozně sprostě. Zarazilo mě, co ta svoboda s lidma může udělat. Dost se podle mě změnilo chování lidí.
Tomáš: To bylo daný tím, že jsme se dostali k tomu, co předtím nebylo – videohry, filmy, muzika... Na učňáku třeba letěl Orlík. Všechno jsme to hltali, ale nikdo to neměl čas nějak kriticky hodnotit. Pořádek jsme si v tom udělali až mnohem pozdějc.
M: Pamatuju si i takovej silnej vnitřní pocit, že jsem nevěděla, kam se mám zařadit. Samozřejmě že s tím souvisela puberta, která si myslím tehdy byla později, než je u dětí teď. Přelétávala jsem z jedný skupiny do druhý, chvíli jsem byla skejťačka, chvíli hipísačka, pak zase Oceán, Depešáci...
P: Pro mě jsou celý devadesátky jednoznačně nejhorší životní etapou. Bylo to velký hledání, na který člověk vůbec neměl klid.
T: No, tenkrát se hledali všichni.
M: A všude. (smích)
Přesně tak, hledali se rodiče, učitelé, politici, úředníci...
P: Já jsem tehdy hrál hokej a až teď, když jsem o těch devadesátkách přemejšlel, mi došlo, jak důležitý to pro mě bylo. Skrz ten sport mi do života přicházel nějakej pevnej řád, za kterej jsem byl strašně vděčnej, a myslím si, že mě to zachránilo od mnoha průšvihů, který by určitě nastaly.
T: Taky jsme poprvý na ulici viděli drogy a bezdomovce a žebráky, bezprizorní, smradlavý a bez práce.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
